František Bulička: Marmoláda se SOKOCREW

Na letní výjezd sokolíků jsem se těšil už od konce toho minulého na Portaletu. Přes rok vyplynulo, že primární cíl budou Italské Dolomity v čele s jejich nejvyšším vrcholem. A tak uplynuly podzim, zima, jaro a v půlce léta jsme se objevili pod obří jižní stěnu Marmolady. Tato vertikála měří okolo 1000 m a je opravdu monstrózní ve svých rozměrech i obtížnosti. To ale zjistíš až při samotném lezení. Z nástupu totiž opticky klame a jediný ukazatel její reálné velikosti ti může být fakt, že pořád šlapeš a stěna se zdánlivě vůbec nepřibližuje.

Každý z naší party se postupně doslechl o nejznámější cestě. Legendární “Cesta přes rybu” 7b, 900 m, 37 délek (Via il pesce) z dílny Slováka Igora Kollera, která tam čeká na další vyzyvatele už neuvěřitelných 41 let!

Před výletem jsem si to v hlavě nalajnoval celkem jasně a jednoduše. Po příjezdu se rozlezu v Rybě, na on-sight, za den, říkal jsem si a potom začnu projektovat nějaké 8a. Realita nakonec ovšem probíhala hodně jinak.

Měl jsem smůlu a na dovolené u moře jsem se při koupání seknul do chodidla. Ránu jsem nezašil a po třech dnech se mi zanítila a skončil jsem na pětidenní antibiotické kůře. Bylo to právě prvních pět dní sokolického výletu.

V čase, který jsem strávil zavřený v dodávce na parkovišti se vydal na zteč s ”Cestou přes rybu” nadějný tým Tomáše Lukáška a Ondry Haška. Lezli společně s předsunutým týmem Stoupy a Lukáše Ondráška, kteří pořizovali video a fotografický materiál. 

Po několika dnech jsem se rozhodl klukům zavolat a zjistit, jak jim to šlo. „Právě jsme dolezli Rybu!” ozývalo se s lehkými výpadky ze sluchátka. Zněli šťastně.

Na moji otázku ohledně stylu jsem zaslechl něco o sezení ve skyhoocích, super těžkých krocích a velkých odlezech nad abalaky. To mě dost překvapilo. Rozhodně bych nečekal, že tyhle borce zastaví nějaké 7b.

I tak jsem se ale v hlavě stále držel svojí optimistické představy OS za den. To až při debatování s klukama a s pohledem upřeným přímo na stěnu, se do mé hlavy vmísili i pochybnosti.

Tomáš Lukášek: postřehy z pokusu v Rybe

Na letní výjezd jsem se moc těšil, ačkoliv jsem měl docela obavy. Od té chvíle, co se rozhodlo, že pojedeme na Marmoladu, neustále jsem slýchával od sokoparťáků, jak musím vylézt Rybu, a že by bylo fajn natočit příběh cesty na eMontanu.

Uvědomoval jsem si, jaká by to byla čest lézt před kamerami tuto legendární cestu.

Stejně tak jsem z ní ale cítil dost velký respekt, zejména z důvodu ztráty části morálu po podzimním pádu spojeným se zraněním.

V sobotu na parkovišti se nás sešlo opravdu pomálu. Byli tam naši dva mentoři (Stoupa a Lukáš) a já s  Ondrou. Předpověď slibovala dvoudenní okno dobrého počasí. Nemělo tedy cenu ztrácet čas v nějakém rozlézání a rozhodli jsme se zaútočit rovnou na Rybu.

V neděli, 31. Července, okolo šesté hodiny ranní nastupujeme do stěny. Materiál představuje trochu nepříjemný rozchrast, který se naštěstí postupně vyhlazuje, zpevňuje a ztěžuje.  Choďák to rozhodně není, dokonce i 5+ky dokážou pořádně potrápit. Po 8 lanových délkách  dolézáme do ploten, kde začíná to, kvůli čemu jsme přijeli. Tato pasáž je opravdu úchvatná, těžší, než ve spodních partiích, avšak s mnohem lepší kvalitou skály. Pod patnáctou, papírově nejtěžší délkou je lezení přijatelně obtížné a jediné těžší 7a Ondra s přehledem přelézá.

Pod 7b délkou dost dlouho čekáme, než si borci nad námi připraví fixní lano pro natáčení. Po téměř hodině sezení ve štandu se zahřívám a vyrážím s parádní betou¹ do 7b délky. V nejtěžším místě je zbytek abalaku², kterému ale chybí smyčka! Musím si vystačit s erárním jištěním kus pode mnou. Nakonec délku flashuju³ po vcelku nepříjemném boji a zdárně tím dosahujeme takzvané Ryby.

A víš proč se cesta jmenuje přes rybu? Zhruba uprostřed stěny se nachází menší výduť, která svým tvarem z dálky připomíná tvar ryby. Představuje místo odpočinku a dá se v ní i nouzově bivakovat. Praktičtější je ale spát až na velké polici ve dvou třetinách cesty.

V Rybě si dáváme zaslouženou pauzu, ale jen na chvíli. Dost nás tlačí čas. Nad námi jsou 3 délky za 7a. Po vydařeném přelezení 7b délky cítím touhu pokusit se o flash celé cesty. To však ještě nevím, co nás čeká, totiž, že délky nad Rybou budou ještě mnohem těžší.

V prvním ze 7áček bojuju, jak zvíře a na konci se bohužel chytám prodloužené smyčky od štandu. Ondra zlepšuje náladu v týmu, když další 7a délku flashuje. Krásná bitka!

Do následující délky se snažím natlačit opět Ondru. V tomto terénu má víc navrch. Má ale bohužel taky dost, a tak je řada na mně. Už od začátku se mi neleze nejlíp a moc necítím prsty u nohou. Ve podivné slézací pasáži padám do erární kevlarky⁴ v mini hodinách⁵ a jsem vděčný, že vydržely. Ještě jednou se pokusím tuto pasáž odlézt čistě, ale opět padám. V tu chvíli se vykašlu na styl, pořádně se rozhoupu do boku, a tam se chytnu skoby, kterou si pomůžu nahoru. Najednou stojím na začátku 15-timetrového sokolíka, který je lemován hladkou stěnou, bez náznaku stupů. Zde bohužel vysrabím a nechávám si zeshora od kluků hodit záchranné lano.

Na bivakovací polici dolézáme již za tmy, přičemž poslední délku hákujeme, co se dá. Police je veliká a docela zavlhlá, ale to nám až tolik nevadí. Sníme večeři a pokoušíme se o spánek.

Ráno vstáváme při svítání a hodnotíme noc jako úspěšně proběhlou, docela jsem i spal. Na vršek nás čeká ještě dobrých 17 délek. Jsou sice lezecky výrazně lehčí, ovšem s horším materiálem a těžší orientací. Naštěstí nás ale příliš nepotrápí a přibližně v 1 hodinu odpoledne stojíme na vrcholu u lanovky! Rychlá vrcholová fotka musí být a hned poté hurá dolů k autu. Čekají tam zasloužené jídlo a pivo.

František Bulička: On Sight za jeden den? Asi ne…

Dozvěděl jsem se, že za den i na OS už sice někteří lezci Cestu přes rybu vylezli, ale buď nelezli volně, nebo to byli kluci na úplně jiné úrovni. Tak, jako tak si musíš vzít věci na bivak, protože poslední lanovka,  kterou se dostaneš dolů na parkoviště odjíždí v půl páté odpoledne. Hlavní problém ale představuje fakt, že marmoládská klasifikace je hodně tvrdá.

“Ke každé psané obtížnosti v průvodci si můžeš přidat stupeň nebo dva.”, říkal Stoupa, kterej o tom něco ví. A pleteš se, jestli si myslíš, že prvních a posledních 300 metrů, kde jsou délky psané do 5+, polezeš simultánně a s prstem v nose. Tady se v 5+ fakt leze, nepotkáš nýty, ani vrtané štandy a zakládání vlastního jištění je trochu vyšší dívčí, oproti vyfrézovaným spárám v Chamonix.

Můj pokus o rybu

Do cesty nakonec nastupuju s Pepou Littlem. Vstáváme v půl čtvrté ráno a v 5:00 začínám vzlínat první délku, ještě s čelovkou. Kvalita skály se zvyšuje s výškou. Poprvé v životě si připadám jako “horolezec”. Tohle vážně není žádná sportovka, je to velká stěna, horší matroš, mokrá skála, štandy po vlastním, brzký vstávání. Lezeme přijatelným tempem, i když už v oněch notorických pětkách  musíme tahat svini. Dolezeme do výšky okolo 300 metrů k poslední 5+ délce nevalné kvality. Už už má začít to krásné plotnové lezení, na které se tolik těším.

Nauč se plavat. V moři je voda a Ryba plave v nedohlednu.

Zakláníme hlavy a vidíme zcela mokrý spárový kout. Nic pěkného. Posílám do délky Pepu, jakožto blázna, co si vlhké spáry dokáže dokonce užívat a připomíná přitom hubeného Shreka, co žil dlouho v jeskyni a ztratil svoji barvu.

Už to vypadalo, že má to nejhorší za sebou, když kolem mě proletí úctyhodně velký balvan a vzápětí po něm hlavou dolů i Pepa.

Trochu šíleně se směje, i když mě to vtipný vůbec nepřijde. Právě vymotal dobrých 8 metrů pádu do staré skoby a narazil si prdel. Dozvídám se, že nahoře je úplně mokrá a úplně rozchrastaná širočina, do které už ani nemáme dostatek friendů na zajištění. Zkušebně ještě jednou nastoupí od skoby, ale vzápětí začne slézat dolů, ke mně na štand. Usoudil jsem, že nemá smysl, abych tam nalezl a ověřil si, že to nejde, případně zažil ještě horší pád. Chtěl jsem zkusit mokrou délku oblézt zprava jinou cestou (“Fram” 8a+), ale po chvíli Pepu začne bolet tělo z pádu, jsme unavení, a tak nezbývá, než smutně zavěsit pytel a vydat se na cestu dolů.

Kamarádi spraví každou situaci

Lezecká hra je velmi komplexní a hlava v ní hraje prim. Mít sebevědomí ve své schopnosti je důležité a může tě podržet ve vypjatých situacích, ale můžeš s ním taky narazit na tvrdou zeď. A moje vysoká, pyšná pyramida, kterou jsem si celé týdny v hlavě stavěl se při nárazu do vápencové stěny Marmolady otřásla v samotných základech a zbořila se jako domeček z karet.

Po slanění z ryby jsem byl deprimovaný, frustrovaný a nahý. Žádné sebevědomí mě už nekrylo.

Ovšem v bivaku nás čekalo příjemné překvapení. Všichni kromě Anči s Danem ještě neodešli lézt. “Viděli jsme, jak slaňujete, tak jsme na vás počkali a chceme slyšet co se stalo!” 

Povyprávěli jsme, pojedli, odpočívali jsme na trávě a po nějaké době, bylo okolo 13:00, zastínila slunce svalnatá silueta. Stál tam Stoupa v trenkách a pronesl: „no, jedna hodina, to je takovej čas jít do stěn, tak se pomalu sbalte a jdem.“ Za cíl si vybíráme kratší a “těžší” (200m) cestu “Millenium” 7c+, taktéž od Igora Kollera.

Bojim, bojim!

Nástup pod pilíř „Punta Penia“ v levé části stěny je delší, než se zdá. Kvůli obřím rozměrům celého masivu vzniká dojem, že je blízko, a tak pořád jdeš, ale stěna se vůbec nepřibližuje. 
Když konečně dosurfujeme suťoviskem pod nástup, zjeví se nebezpečně hladká a převislá stěna. Jsem nervózní. Nevím jestli jsem úplně ready dělat 8a kroky v převise nad nějakým abalakem v díře. Přece jenom jsem právě zapytlil pětku.

První délku tahá Stoupa. S Majdou za ním dolezeme každý na jednom prameni dvojčat a je řada na mě. Na Marmoládě je 6a+ klasa, kterou je třeba nebrat na lehkou váhu. Lehké to není, ale kvalita neskutečná! Takhle dobrý vápno jsem ještě nezažil.
Na štandu vzhlédnu ke klíčové 7c+ délce a moje srdce zaplesá, jsou tam nýty! A dokonce ani ne moc daleko od sebe (3-6m). Vypadá to jako ultimátní, nepřehledná lištovačka, můj styl. Tyhle dvě zjištění mi dodají tolik sebevědomí, že po předlouhém prokousávání a natékání se ocitnu na dalším štandu a mám onsight v kapse!

Jízda!

Stoupa má mega radost a vrhne se do následující 5+, kterou beztak dělal Koller (spoluautorem je M.Piala). Chvíli se skoro bojím, že spadne, jak je to nepříjemný, ale je to mistr. Pak ještě vytančím poslední 6c rajbas a na vrcholu se mi otevře výhled na západ slunce. Obloha předvedla neskutečnou show a cítím hluboký vděk.
Slaňujeme už zase s čelovkama. Tomu říkám pořádný lezecký den!

Dan Podráský: Co podnikal tým Anča Šebestíková a Dan Podráský?

Danova typicky ironická reflexe o “ne zcela přívětivých cestách” na Marmoládě.

Vzhledem k různým, ne zcela přívětivým okolnostem, se našemu týmu příliš nedařilo. Materiál, z něhož se celá stěna Marmolády skládá, jsme vyhodnotily jako odpudivý. Cesty na ní pak jako velmi dlouhé a náročné.

Po počátečním neúspěchu ve sportovněji laděné cestě jsme usoudili, že na to musíme jinak. Jelikož ani já, ani Anča nemáme moc rádi cesty, které snesou přízvisko populární, do Dona Quichota (6+, 900 m) se nám zpočátku příliš nechtělo. Nicméně se jevil jako jediná možnost – reálně prostoupit celou stěnu a alespoň trochu si zvednout sebevědomí. Tak nějak se i nakonec stalo. Populární cestu jsme pojali ve stylu kvakerském, odborněji OS/ free solo. Střídali se běžecká “lokroviště” (nestabilní terén, pozn.red) s vážným sportovním lezením. Jen vrcholový ledovec nám uštědřil ránu přes rozpočet a kvůli jeho politováníhodnému stavu se sestup stal obtížnějším, než celý výstup. Akci si zapisujeme jako úspěšnou. Čas výstupu kolem 8 hodin koneckonců tak špatný není.

Tempi Moderni (7+, 900 m) byly náš hlavní cíl. Za den a co nejrychleji. A hlavně vylézt. Po celý čas výstupu byl však jazýček vah mezi pytlem a vylezením dosti napjatý. Po 500 metrech lezení se konečně převážil. Díky sérii nepřejících událostí a celkově nepříjemnému pocitu jsme se jednomyslně shodli na ústupu. Ten tedy nebyl vůbec jednoduchý. Místy traverzová linie kladla odpor v podobě značných “pendlů”². Pod stěnou jsme si pak dobře oddechli. Po sesbírání spadlého matroše ze země následoval návrat do base campu. Proběhl s klidným vědomím, že v této stěně už opravdu nic (alespoň pro tentokrát), nevylezeme.

Prostě věř

Následující den, čtvrtek se nese ve znamení všeobecné únavy a očekávání deště. Ten nakonec přišel a bohužel spláchnul tým Pepa, Stoupa, Majda z poslední délky cesty “Vivat Gorbi” (7a, 200m, Punta Penia). Do té chvíle lezli na on-sight. V předzvěsti dlouhých dešťů se v pátek rozprchneme každý vlastním směrem a výjezd je u konce. Obsahoval plno zvratů a překvapení, ale dohromady věřím, že všichni nabrali plný batohy zkušeností. A o to de.

Vysvětlivky

 ¹ “Beta” – sled/posloupnost kroků

² “Abalak” – specifická jistící pomůcka, fungující na principu vklínění. Funguje dobře do děr a v cestě přes rybu představuje zásadní součást výbavy.

³ “Flashuju” – vylézení volným stylem na první pokus se znalostí bety.

⁴ “Kevlarka” – tenká kevlarová smyčka. Ideální na protahování hodin.

⁵ “Hodiny” – geomorfologický útvar. Dírka tvořící sloupek, za kterým se dá protáhnout smyčka. Slouží lezcům k zajištění.

²  “Pendl” – houpání se do strany za účelem dosažení dalšího jistících stanoviště

Autoři

František Bulička – ambasador Mountain Equipment a lezec ve výběru Sokolíci ČHS 2021-23

Tomáš Lukášek – Lezec ve výběru Sokolíci ČHS 2021-23

Dan Podráský – ambasador Mountain Equipment a lezec ve výběru Sokolíci ČHS 2021-23