“Rozlez” v Bernských Alpách

V pátek 1. července odpoledne vyjíždíme z Bystřice pod Hostýnem a v sobotu ráno se kola naší Fabie zastavují v Grindelwaldu. Vydáváme se pod Schreckhorn. Po dlouhé procházce nacházíme pěkné místo na přespání zhruba dvě hodiny od stěny Schreckhornu. Před spaním se v nás misí nervozita a pochybnosti, zda jsme si neukousli příliš velké sousto. V plánu máme spojit dvě túry, které jsou vydatné i každá sama o sobě. Budík nám zvoní ve 2 a za svítání nastupujeme do Jižního pilíře (D+, V, 600 m). Vymotáváme pár délek krásného lezení a o půl desáté už stojíme na vrcholu první čtyřtisícovky výletu. Při pohledu na čas nevěřím vlastním očím, tohle se povedlo hodně nad plán!

Ze Schreckhornu (4078 m) se vydáváme dlouhým čtyřkovým hřebenem na Lauteraarhorn (4042 m). Kompaktní a zatraceně exponované lezení si užíváme. Celý hřeben se nám daří jít bez lana a tak lezení krásně plyne a na vršku Lauteraarhornu jsme před půl druhou. Jak si ještě během tohoto výletu několikrát ověříme, zklesat z vrcholu ze čtyř tisíc k autu v tisíci není žádný med, ale okolo desáté večer k autu přece jen přicházíme. Za deště, ale nadšení, že se nám první ambiciózní podnik vydařil!

V pondělí zaslouženě v Grindelwaldu alespoň trochu dospáváme a pak přejíždíme za dalšími cíli do Courmayeru. Původní plán okolo půlnoci vyrážet na další kopec nám hatí noční bouřka. Touhle dobou ještě nevíme, že toto tak bude jediný úplně volný den našeho zájezdu. Tímhle odložením však přicházíme o rest day, který jsme si pak chtěli dát před poslední akcí. Nedá se nic dělat, snad to nějak zmáknem.

Traverz Rochefort + Grandes Jorasses

Protože se přece jen nechceme odrovnat úplně, upouštíme od původního plánu „od auta k autu“ a v úterý odpoledne odkrajujeme nástupových dva tisíce výškových na chatu Torino. Ve středu nám budík zvoní zase v nelidské dvě ráno. Ledovec je přes noc zmrzlý a tak ho přebíháme raz dva. Míjíme Dent du Géant a postupně přelézáme Aiguille de Rochefort a Dôme de Rochefort, první dvě dnešní čtyřtisícovky.

Ostré sněhové hřebeny se střídají s kratším lezením po skále a užíváme si nádherné svítání. Absolutní soustředění je na hřebenech povinnost. Sice je to jen chůze ve vyšlapané stopě, ale jakékoliv škobrtnutí by mohlo být poslední. Lano vytahujeme až na dvě slanění z Dôme de Rochefort a asi šest slanění do sedla Grandes Jorasses.

Nejtěžší lezení celého hřebene je ze sedla Grandes Jorasses na první věž – Pointe Young. Překonáváme ho hladce. Pak ale následuje ještě spousta lezení kde je lano stále potřeba a k tomu střídavě taky slaňování a slézání. Takto postupně překonáváme Pte Marguerita a Pte Hélèna.

Naštěstí nebloudíme, ale s tím lanem prostě všechno trvá déle. Za Héléne naštěstí terén konečně lehkne a už víceméně po sněhu přecházíme Pointe Croz a Whymper a nakonec dorážíme i na nejvyšší bod celých Jorassů – Pointe Walker. Obávaný sestup už znám z dřívějška. Díky dobrým podmínkám a třeba i tomu, že na něj tentokrát vidíme, probíhá bez problémů. Z chaty Bocalette je to do údolí ještě kus a tak se jako ideální řešení jeví ho zklusat. Okolo osmé večerní už se v Courmayeuru cpeme pizzou.

Peuterey Integral

Ve čtvrtek nám půl volného dne stačí tak akorát na pohodovou italskou snídani, kafe, zmrzlinu, druhou zmrzlinu (pro Matěje) a pak už odpoledne zase balíme batohy, nazouváme stále mokré pohorky a společně s Honzou a Luckou vyrážíme pohodovým tempem na chatičku Borelli. Tahle chatka bez obsluhy je východiskem pro nejdelší hřeben v Evropě – Peuterey Integral. Protože se na hřebeni i dost slaňuje, celkově se až na samotný vrchol Blancu nastoupá něco kolem 4500 m. 

Průvodci nešetří hláškama jako: “Highlight of any alpinists career.” nebo “Get ready for a few big days!”

Zatím se nám celkem dařilo, tak doufáme, že to bude pokračovat.Nejsme sice úplně čerství, ale ani nijak zničení a já mám pocit, že si na Matějovo pojetí pohybu po kopcích začínám zvykat (hlavně teda moje stehna).

Vstávačka ve 3 a hurá potmě pod stěnu. Dneska nás čeká podle topa cca 50 délek a 1200 lezeckých metrů na Aiguille Noire de Peuterey, potom hodně slaňování a pak bychom rádi dolezli přes Les Dames Anglaises až k bivaku Craveri. Do stěny Aiguille Noire nastupujeme sólo, ale už po dvou délkách se musíme navázat. Je jasný, že tohle už jen tak nepřeběhneme. I souběžně na laně nám to ale pěkně odsýpá a dokonce se nám daří i trefit a držet směr. Před Pointe Bifide, jednou z menších věžiček po cestě, se přezouváme do lezeček. Přestává to být choďák! Pořád popolézáme souběžně, ale až podezřele často se jistíme i klasicky na délky.

Lezení je tady parádní. Většinou krásná, kompaktní žula, obtížnosti se pohybují kolem čtyřek a pětek. Nemít na zádech věci na spaní a vaření a před sebou ještě pár tisíc metrů lezení až na Blanc, euforie by byla dokonalá. Někdy během odpoledne dolézáme ke klíčovým délkám za 5c. Tohle mám v našem týmu na starosti já a tak přebírám vedení. Motivován Klingorou s Cejpkem všechny nejtěžší délky přelízám bez sedání nebo padání, ale nezbývá než si přiznat, že to poslední 5céčko mi dalo docela zabrat.

S vědomím, že už to bude jen lehčí bychom se z předvrcholku Pointe Ottoz rádi rozběhli k vrcholu, ale jednak to pořád zas tak moc nelehkne a taky už nám celkem začíná docházet. Přece jen, máme už tou dobou v nohách (a rukách) kilometr lezení. Nakonec ale, když už se zdálo, že tenhle kopec nemá konce, snad setrvačností, dolézáme na poslední věž Pointe Bich. Slaňujeme po fixu do sedla a doplahočíme se na Aiguille Noire de Peuterey. Slunko právě zapadlo za Blanc, my si pár minut užíváme výhledy a pouštíme se do dlouhého slaňování.

Slaňování jde hladce, až do té chvíle než začneme podle popisu, který máme, hledat nějaký  třicetimetrový traverz. Trvá snad půl hodiny než nám dojde, že stačí sledovat pořád dolů vrtané slaňáky a nikam netraverzovat. Tahle půlhodina je ale právě tím rozdílem mezi tím jestli na konec slanění přijedeme za světla nebo potmě. Celkem bylo slaňáků něco mezi patnácti až dvaceti. Po slanění se už se zapnutými čelovkami vydáváme žlabem pod Les Dames Anglaises. 

Začíná pro nás nejhorší úsek celého hřebene. Vůbec nevidíme kam lezeme, žlab se zdá čím dál strmější a kvalita skály … . Řekněme špatná.

Anglicky mluvící alpinisté používají krásný výraz death choss, v češtině mi připadá nejvýstižnější to popsat, s prominutím, jako prostě hrozný sračky. Trochu je to jako lezení na lámavém písku. Po dešti. Potmě. A bez jištění. Když konečně vylezeme ze žlabu do sedla, je už kolem půlnoci. Máme toho plný brejle nejen fyzicky, ale i s morálem. Plán dolézt až do bivaku Craveri padá a nacházíme si pěkné místo na bivak. Roztápíme sníh, dopíjíme se (litr na den nebyl moc) a vaříme večeři. Usínáme až o půl druhé.

Matěj dává budík na půl šesté, ale nedaří se mu mě probrat. Zatímco já ještě dospávám, on tak vyráží opodál bivaku pro další sníh a začíná ho topit. V tu chvíli je pro mě největší hrdina. Bivak opouštíme kolem půl osmé. Za světla se nám daří Les Dames Anglaises překonat celkem snadno a další děsivý žlab hodně podobný tomu, který nás potkal v noci, nás přivádí k bivaku Craveri. 

Lehčím lezením vyrážíme dál. Po chvíli balíme lano a rychle nabíráme výšku lehčím terénem na Aiguille Blanche de Peuterey. Matěj nás perfektně naviguje a konečně to lezení odsýpá. Vypadá to, že bychom mohli dolézt na Blanc třeba ještě letos! Na předvrcholu Aiguille Blanche slavíme, že jsme konečně na sněhu a brzy se přehupujeme přes hranici 4000 m. Potom ostrým sněhovým hřebínkem a kousek po skále na hlavní vrchol a zase asi 7 slanění do Col de Peuterey.

“Matěji, tady je před náma nějaká další stěna! Já doufal, že už na Blanc dojdeme po vyšlapané pěšině …” nejsem příliš nadšený z asi dvou set metrové stěny Grand Pilier d’Angle. Na tohle už nemáme žádné topo. Sledujeme nevýrazné stopy a nalézáme do stěny zhruba v jejím prostředku. Trefujeme to slušně a asi o dvě hodiny improvizace později jsme na vršku Grand Pilier d’Angle. Matěj tím kompletuje všechny alpské čtyřtisícovky! Gratuluju mu a vyrážíme směrem na Mont Blanc du Courmayeur. Teď už fakt jen po sněhu. Matěj přepíná do módu no-tomorrow a já umírám když se mu snažím stačit. Stehna i lýtka hoří. “Ondro, nech se táhnout! Já se aspoň zahřeju!” Debil.

Na Courmayeuru, jen co popadnu dech, na mě jde dojetí. Takové to, když pro něco musíš fakt zamakat a už víš, že to klapne. Obavy, nejistoty z toho co je ještě před námi, nepřetržité soustředění abych nikam neupad. To všechno už můžeme uvolnit, užít si a začít vstřebávat, že se to povedlo. Nejen Peuterey Integral jenom s jedním bivakem, ale i všechny ty kopce předtím.

Na hlavní vrchol Blancu už je to jen kousek skoro po rovině a čeká nás tam ta nejkrásnější odměna. Je tu zcela liduprázno, dokonalý klid.

Mraky v údolí vytváří nádhernou inverzi. A zatímco sestupujeme na Vallotku a pak dál na Gouter, slunce pomalu zapadá a vše se zbarvuje do odstínů oranžové. Už nespěcháme, tenhle moment je tu jen pro nás a v tu chvíli nám připadá jako naprosto dokonalý.

V číslech

• 14 čtyřtisícovek
• nastoupáno 13 000 m
• nachozeno 90 km
• 85 hodin v pohybu během 9 dní
• 0 lanovek / zubaček
• 3 pizzy, 2 burgery, hodně espress a zmrzliny
• 8 dní perfektního počasí

Ondra Mrklovský

ambasador Mountain Equipment a lezec ve výběru Sokolíci ČHS 2021-23