Otevřu Facebook a koukám, že zrovna shání brigádníky na léto na Qadr. „Hmmm, tak to bude ideální, když nebudu moct pořádně lézt, ne?“, pomyslím si. Slibuji tedy svou přítomnost od otvíračky do konce července.

Rehabilitace probíhá na jedničku. Druhý víkend v květnu už jsme s Ondrou na návštěvě v Ádru a začínám i s rehabilitací lezeckou. Nějaký lehký cesty na druhým, příjemné večery bez lidí, ideál. Jo tak takhle asi to léto taky zvládnu přežít.

Sportovkaření

Začátkem června máme v Ádru sraz se Sokolíky a členy alpinistické reprezentace. Kvůli informaci, že na koleno jsou lepší stěnovky se vydáváme nejdřív na Křižák a potom na Ostaš. Objevuji věci, které jsem tu v životě nezažila. S překvapením zjišťuji, že tento sport vlastně taky není vůbec špatný. Krokuji Arachnofobii a skoro přelézám Skat. Tak možná mi ta pauzička i trochu prospěla. Třeba se sem i ještě někdy podívám. Skoro to vypadá, že mi tělo funguje tak, jak má.

Milenecká-Doteky

Návštěva hor a zase rychle zpět. Dneska jdeme ukázat kámošům, kudy se dostanou na Milence. Když takhle koukám nahoru do Milenecké chodby, napadá mě: „A co kdybychom si šli vylézt sem, na tamhletu spáru už koukám celou věčnost.“ A tak jsme nalezli do cesty Milenecká-Doteky. Varianta Milenecké, která ale v posledním úseku neprolézá oknem, ale traverzne přímo pod pořádně převislou spáru mezi hlavami Milence a Milenky.

Začínáme úvodním komínem na sólo, v prvním okně se navazujeme a pokračuji přímo do spáry. Začátek stropu je komín, jsem v něm zašprajcovaná asi půl hodiny a marně se tam snažím našťourat několik různých smyček, bez šťáradla. Toto nefunguje.

Slejzám kousek a křičím na Ondřeje: „Zvládnul bys mi sehnat nějaký šťáradlo?”, Ondra se vydává traverzovat kamsi k okraji věže, kde rostou borovice. Šťáradla mi dodá hned tři.

Ke vší smůle se ale situace nahoře nemění. Ještě z tutově založeného zadku chytám madla po pravé straně v převisu a nad jednou pofiderní bambulí se otáčím čelem ke stěně a cvakám onen, zprvu zcela nedosažitelný, kruh. Ač bych řekla, že už klíčová pasáž musí být nutně za mnou, opak je pravdou. Teď přichází crux. Pozakládat plytké žáby nad převisem a pomocí nich dostat nad převis i spodní polovinu těla se zdá být výrazně těžší než uvedená klasifikace, VIIb.

Dolejzám pod vrcholové hlavy, dobírám Ondru, který párkrát padá a nakonec s několika nadávkami v ústech přilejzá ke mně. Už jen výšvih na Milenku a můžeme si oddechnout. To by pro dnešek stačilo. Několikadélková a několikahodinová expedice je za námi. S potěšením zapisuji do vrcholovky zhruba čtvrtý přelez. Zpětně můžu jen odsouhlasit Jonyho komentář na pískařích.

Padák

Další den, další parádní cesta. Nemáme nejmenší tušení kam jdeme, až nakonec nalezu do Padáku (na Řeřichu). Spára pod Milenci u turistické hned za Jožinem z Bažin. Ano i tato spára je hodně „z bažin”. Jedna z Kokšových opravdových lahůdek. Okolo druhého výškového metru to už už vypadá na pytel, ale nakonec nepříjemné kónické zúžení potáhlé příjemným zeleným slizem přelejzám, čehož ovšem lituji o nějakých pět metrů výš, kde se objevuje další, hodně podobné místo. Stále žádné tutové smyčky a kruh v nedohlednu. Posbírám zbytky energie a vyjedu to až nahoru.

Reklama na endoprotézu kyčle

Hory, to je asi jediné co tu v Ádru chybí, jinak to jsou samé výhody: vzdušná vzdálenost hospoda-lezecký objekt <1km, žádné mrznutí, nenáročné nástupy. A tak jsme po výletu do Alp zase rychle zpět. Jedno odpoledne se potácím skalami a zastavím se pod Krakonošovým sedátkem. Kamarádi jsou zrovna nalezlí v Tréninkovce, je tu slušné publikum: Svišť, Ratlik a pár slečen. Pokukuji po hladkém kouto-komíně vlevo od Tréninkovky. Mám ho vyhlídlý už dlouho a…

Svišť na to: “No hele my nelezeme, nemáme tu co dělat, tak do toho koukej nalézt, aspoň budeme mít zábavu.”, Ratlik pouze přikyvuje.

Jdu na to, však je to skoro sportovka, pět kruhů! Hned spodek ale vysrabím a dolezu si vnitřním komínem cvaknout první dva kruhy. Nemůžu se ale přece ochudit o ten skvělý pocit stát nohama na tření v hladkém koutě, a tak se chvíli odhodlávám a vylejzám s děsivým piskotem ven. Někdo by si mohl myslet, že jsem na mučidlech, ale kdo nezkoušel, nemůže tomu rozumět. Je to fakt hrozný pocit začít věřit, že to neušmejkne a uvolnit se do těch nohou. Jakmile se do toho ale dostanu, nic mi nebrání v tom dolézt až na vršek. Teď ale přichází problém. “Tak kdo to půjdete za mnou?”, řvu dolů. Žádná odpověď, až po chvíli se ozve Svišť: “Já bych si to dal, ale nemám tu ani sedák ani lezečky!”. Vše se řeší, kamarádka mu půjčuje sedák a on to za mnou vyvzlíná celé bez lezeček: „Tak to byl zážitek!“ Reklama na endoprotézu kyčle – done.

Chutná spára & Těžký okovy

Sportovky jsou sice pěkný, ale klasiky jsou klasiky. Konečně si jdeme zalézt zase s Ondrou. V plánu je obléhání Titána. Co se ale nestane, v cestě stojí Pegas. Nemůžu odolat. Nalézám do Chutné spáry. S překvapením zjišťuji, že je to vlastně celý komín nebo žába a taky že je to několikrát delší než člověk ze spodu čeká. U druhého kruhu stavění a už si můžu připsat další údolku na Pegase.

Co teď? Motivací Ondra překypuje, vydáváme se pod Radnici. Měním parťáky a nalejzám se Šímou do Těžkých okovů. Bez jakýchkoliv potíží dolejzáme až nahoru. Celé to tahám a nestačím se divit, jak se v tom Šíma hejbe. Na to že leze svou první větší širočinu… smekám.

Olověný hřebík

Hlásí déšť. Všichni spolulezci už odpadli a já se konečně začínám rozlézat. Něco se před deštěm stihne ne? Ukecávám Ondru a jdeme po stopách Olověného hřebíku (cesta známá hlavně z videáče se Seanem, vede na Skalní pevnost). Po pár hodinách bloudění pod ní skutečně staneme. Klíč je krásná převislá širočina schovaná v hloubi Himaláje. Nepříjemně se rozšiřuje a v jednu chvíli se může zdát, že v ní nic nedrží. Vypadá to že nenastoupím. Nedošáhnu pořádně do nástupového chytu. Problém se časem řeší, cvakám kruh, okouknu terén. Též dospívám k názoru, že tu nic nedrží. Slejzám zpět do žáby. Spočnu a znovu se vydávám na obhlídku.

Pravá pěst dlaní nahoru, levou nad to s mírně vykloubeným ramenem, z této polohy zakládám viklavé pravé půlkoleno. Drží? Ale jo! Z něj zakládám dvoužábu, spára je širší a širší, tudíž čím dál, tím lépe. Na první pokus jsem u druhého kruhu.

A co teď? Kudy? Nakonec volím variantu přímo, padám. Tudy cesta nepovede. Druhý pokus věnuji traverzu doprava. To klapne. Dokonce objevuji třetí kruh. Odlejzám od něj a v tu chvíli začíná pršet. Nééé, dolezu na vršek, zapisuji se, déšť přituhuje. Slezu k poslednímu kruhu a slaním dolů. Úplně durch. Chudák Oňa si to nemohl zkusit na druhým, smůla. Jak se slejvák uklidní, pro dnešek to balíme.

Bílá růže

Sezónu zakončuji přelezem Bílé růže. Velmi nerada ale vcelku spokojeně tak můžu Ádr letos opustit. Doporučení lékařů jsem určitě splnila: „Před operací je potřeba mít koleno perfektně rozhýbané.“