Letošní zima pro mě byla hodně neobvyklá. Už je to víc jak čtyři měsíce, co jsem si zalezla venku na skále. Zrovna učím lyžování na Lipně a za pár dní mám zhruba dva týdny volno. Počasí v Evropě je docela dobré, ale mě láká nějaké dobrodružství.

S Ratlíkem se po několika diskuzích shodujeme, že Maroko vypadá jako dobrý nápad. Podrobnosti moc neřešíme. Ve středu večer kupujeme letenky, v sobotu letíme a v pondělí už lezeme. První destinací je, vzhledem k vývoji počasí (moooc zima), Todra. Z Marrákeše busem až do Tinghiru, kde nás nabírá už taxi přímo z domluveného ubytování – Etoile des Gorges. 

Den 1.

Jak tak listujeme průvodcem, nejzajímavější nám přijde oblast Poisson Sacrés. Je v ní jako jediné větší množství těžších vícedélek. Jako první nakonec volíme Alte Maschine. Rozlezové délky za 6a ale nakonec moc rozlezové nejsou. Obzvlášť v té druhé, přes převis, se musí docela dost zabrat, dokonce je tam boulder za spáru!

Ve skoro desetimetrovém odlezu, který následuje, také zjišťujeme, že přestože nám průvodce tvrdí jak je cesta sportovně odjištěná, není úplně vhodné tomu stoprocentně věřit. Vylezeme ještě kousek, ale když se nad námi objeví 7b, kde je zřejmé, že se vlastní jištění vyžaduje, rozhodujeme se raději pro slanění.

Půlka dne je sice pryč, ale rozhodujeme se nastoupit do nějaké z dalších cest. Procházíme sektorem, občas se nám podaří nějakou cestu identifikovat, a nakonec nastupujeme v pravé části pravděpodobně do cesty Astha Baba (podle místního průvodce spíš No Pasaran). Je v ní dost mága, což se nám líbí. Alespoň ve spodních dvou délkách. Do západu sluníčka stíháme délky tři, všechno ladičky cca za 7a. Tohle si určitě zaslouží doporučení.

Den 2.

“Tak co, kdy začne pršet?”, to je otázka, kterou nám přináší předpověď počasí. Ráno to ale vypadá docela slibně. Rozhodujeme se s kamarády nastoupit do Pilier du Couchant. Pravděpodobně největší dominanta oblasti. Nabízí ale docela lehké lezení. Vyrážíme vzhůru cestou Voie Abert a kamarádi nastupují vedle do La Classique (asi jediná cesta klasifikace 6b- na světě). Běžíme nahoru jak rychle se to jen dá. Spodek na délky, druhou půlku cesty souběžně na jednu délku.

Při odpoledním deštíku už si dole v městečku užíváme oběd a prohlídku místních lezeckých obchůdků, kde se nám dokonce daří získat i trochu informací o nevylezených stěnách. Na ubytku pak přemítáme s německými kolegy, co tak ještě s načatým dnem… nakonec hážeme do batohu věci a dáváme si na sportovkách večerní metodické okénko – záchrany.

Den 3.

Zima, déšť. Předpověď vypadá ještě hůř než předchozí den. Co s tím? Dlouho se nemůžu rozhodnout, ale nakonec sedám ke kamarádům do auta a vydáváme se na výlet do pouště, do městečka Merzouga. Připadám si fakt hodně jako turista, ale musím uznat, že běhání po dunách červeného písku je hezká restday aktivita. Chvíli bych si i přála tu mít křídlo a zalétat si, ale vítr v nárazech má občas víc než by bylo příjemné, takže zůstávám spokojená stojíc nohama na zemi. 

Den 4. 

Teploty ideální, tělo odpočinuté. Dneska je den, kdy bychom mohli zkusit vylézt i něco těžšího. O jedenácté dopoledne, po rozlezu na nejbližších vysluněných sportovkách ale pořád nejsme rozhodnuti, kam vyrazíme. Po několikáté diskuzi nakonec vyhrává cesta La Gazelle et le Berber s nejtěžší délkou za 7c+. Okukovali jsme ji už první den.

První délka za 7b+ vypadala vcelku hezky. Vytrvalostní sportovka po dírách v mírném převise. Pouštím se do ní a za chvíli padám. Bez mága je cesta trochu nepřehledná, ztrácím se. Délku ale nacvakám, načárkuji a Ratlík ji tam druhým pokusem posílá.

Pokračujeme dál, bouldřík na začátku dalšího 7a čtu na první dobrou a zbytek délky už lehkne. Následuje nádherné 7b se spárkou, délka vysloveně za odměnu. 7a+ plotnu si zopakuji ještě jednou, ale vlastně nejde o nic těžkého. S úsměvem od ucha k uchu za Ratlíkem vybíhám následující 7b. Přichází klíčové 7c+ a sním se pomalu ale jistě i šeří.

Jsem na řadě. Dostávám se k bouldru přes strop a tam taky selhávám. Chvíli jsem měla naději, že to půjde nějak probojovat koutkem, ale opak je pravdou. Vylamuji jediný chyt, který vypadal, že by mi pomohl se do koutku dostat. Ztrácím trochu motivaci i sílu to dál zkoušet. Posílám zase na čelo Ratlíka. Silový bouldřík přes převis mu, zdá se, docela sedne a druhým pokusem to s přehledem posílá. Teď už na nás čeká jen poslední délka. Už je tma jako v pytli a kdesi nade mnou 6c spíš po vlastním než po nýtech. Chvíli bloudím, ale nakonec nacházím svou cestu k vrcholu.

Šťastný jako blechy. Krásný lezení v krásný skále! Každá délka unikát. Od pořádný natejkací sportovky po dírách, přes plotnu a spáru až po ozajstý bouldering. Obtížnosti dle mého plus mínus sedí a cestu bych s klidem doporučila.

Den 5.

Poslední den v Todře, následující dny mají teploty stoupat, čas se posunout. Rozhodujeme se vyzkoušet další z těžkých vícedélek.

Místní tu o nich nemají vůbec žádné informace. Vybíráme cestu Saha. Kdybych tvrdila, že její nástup je dvě minuty od ubytka, bylo by to moc. Začíná přímo nad řekou, po levé straně vjezdu do kaňonu. Nastupuji do úvodního 7a+, musím docela zabrat už u prvního nýtu. Ke druhému docela odlez, ale ještě ho cvakám.

Padat se mi moc nechce vzhledem k tomu, že Ratlík stojí na ostrůvku uprostřed řeky. Zahajuji ústup. Dělám štand pod prvním nýtem a posílám do délky Ratlíka. Prolezení délky se neobejde bez několika dalších odsedů. Skála trochu nepřehledná a jištění poměrně odvážné.

“Ty jo, kdo tu mohl udělat takovou cestu? Že by nějaký Sasíci?” Další délku za 6b+ probíhám já. Cvakat moc není co a zakládat nakonec taky moc není třeba. Dobírám na polici. Obtíže mají jen přibývat, nad námi dvě 7b+ a nad nimi ještě dvě 8a.

“Hele, ty nýty jsou od Raveltiku… no tak to určitě dělali kluci z Čech.” V nálezu do další délky vyhodnocujeme, že to není cesta na dnešek. Naladěni jsme spíš na sportovky než na pískovcové odlezy. Pokorně slaňujeme. Zpětně skutečně zjišťujeme, že cestu dělali kdysi kluci okolo Dolní Žleb Company. 

 Perspektiva první délky české cesty Saha

Odjezd máme domluven až na odpoledne a my stihli cestu zapytlit ještě před polednem. Vydáváme se tedy nakonec zkouknout i poslední místní 8a vícedélku. Ta narozdíl od Sahy nejtěžší délkou začíná. Od spodu vypadá naprosto impozantně.

Crux je koutek protnutý spárkou. Ratlík bývalou hákovačku krokuje dost rychle. Spouštím ho dolů a sama běžím nahoru na druhém. Spodek je bohužel po úplně špinavých krapasech, očividně tu hodně dlouho nikdo nebyl. O to lepší je ale klíčový boulder. Díra, díra, díra, klem, nohy skoro do rozštěpu, sklopená lišta a další klem. To by šlo. Ještě jednou se na toprope v rychlosti prostřídáme. Ratlík si to dává hezky v kuse.

Pokračování v cestě třeba příště. Vypadá to nádherně, ale my už nemáme čas. Běžíme celým kaňonem zpět, protože na nás čeká odvoz. Čeká nás přesun do hor. Počasí už vypadá výrazně slibněji než na začátku výletu…