Začátek prosince v Tatrách přinesl nečekaně teplé podmínky, tenký led na jezerech a mix sněhu, trávy a skály ve stěnách. Přesto se Anička Šebestíková spolu s polskými parťáky vydala nad Morské Oko do cesty Grzęda Tomkowych Igiel s bivakem pod vrcholem Malých Rysů. Výsledkem byl výstup plný nejistých kroků, krásných výhledů a setkání s alpinisty z několika zemí.

První víkend v prosinci sedám sama do dodávky v Budějovicích a jedu směrem na Lysou Polanu. Je to dlouhá cesta, do Alp to mám teda výrazně blíž. Naštěstí mi cestu zpříjemňují spolujízdy. V neděli večer dobalím věci a vydáváme se nahoru. Byla jsem spojená do týmu s Krystofem Zablotnym a ten má jakožto instruktor lezení povolený vjezd do parku, takže si alespoň ušetřím nohy na jinak nekonečném nezáživném nástupu po silnici.

Za chvíli jsme na chatě. Je tu několik známých, Slováci, Poláci, ale i holky ze Slovinska a další. Cítím, že tu s touhle partou bude příjemně.

Kluci mají v plánu hned na rozlez cestu s bivakem. Má být poměrně teplo a další dny se to jen zhoršovat. Věci balíme až ráno, vyrážíme na pohodu někdy kolem osmé hodiny směr Malé Rysy. Mořské Oko obcházíme po pevnině. U Czarnyho stawu se však kluci zastavují a míří přímo prostředkem dále. Led není úplně konzistentní a tmavé fleky se snažíme obcházet, tedy potom, co to pod námi zhruba uprostřed začne křupat minimálně. To by byl teda pěkný začátek výletu, kdyby to fakt křuplo úplně. No naštěstí co nevidět stojíme suchou nohou na druhé straně jezírka. Docela jsem si oddychla. Stoupáme nahoru svahem k naší cestě – “Grzęda Tomkowych Igiel”. Navázání na lano a hurá do plotem zapadaných čerstvým sněhem!

Prvních několik délek je lehčích a běžíme souběžně. Orientace v tomhle terénu mi přijde jako klíčová dovednost, neboť za celou dobu nepotkáváme jediný kus fixního jištění. Za nedlouho narazíme na zmíněné plotny.

Obtížnost V může být v Tatrách opravdu cokoli. V těchto podmínkách, kdy skoro každý cepín projede skrz “zmrzlou” trávou je to spíš za víc než V.

Registrujeme výrazně zpomalení pohybu vzhůru. Opatrně se přesouváme přes plotny. Lezu na druhem a jsem za to ráda. Na rozlez a zvyknutí si na to co drží a co ne, mi to naprosto vyhovuje. Moc jistoty ale nezískávám, protože zjišťuji, že nedrží vlastně nic kromě skály, která je ale zapadaná hromadou sněhu, kterou se člověk nejdřív musí prohrabat.

Čas utíká už výrazně rychleji. Pomalu se začíná stmívat. Dolezeme opravdu až do plánovaného bivaku, který je až těsně pod vrcholem Malých Rysů? Začínáme s Piotrem uvažovat, jestli bychom nepřespali někde už na Tomkovych Iglach. Krysztof má ale jasno v tom, že pokračujeme. Nad námi je parádní koutová spára končící slušným převiskem. To už máme zapnuté čelovky. Poslední těžká délka! Terén zlehčuje a mi kličkujeme cestou nejmenšího odporu směrem nahoru.

Čelovky musíme zapnout už ve stěně, poslední těžší délka!

Překlopíme se přes hřeben a někdy kolem desáté večerní jsme v bivaku. Wooow. Je to úplný pětihvězdičkový hotel. Závětrná strana, jeskyně. Skoro si říkám, že můj spacák – Kryos – je na tohle trochu overkill. Je tu opravdu teplo. Rychlá večeře a usínáme.

Probouzíme se další den bez budíku až po desáté hodině. Naprosto spokojení. Dolézt až sem, to za to opravdu stálo. Dnes už máme pohodu. Vrchol Malých Rysů a sestup zpět na chatu. Krysztof mi při různých výhledech připomíná ty nezapamatovatelné polské názvy okolních vrcholů. V hlavě toho ale moc nezůstává. Je snad ještě o pár stupňů víc, na hladině jezírka je třeba centimetr vody. Než si odskočím, vidím už jak ty dva kráčí v mačkách uprostřed jezera. Dobře, tak to jsem teda nečekala. Ale když to udrží je, tak mě snad taky ne? Po cestě hypnotizuji Kazelnicu, je to pěkný kus šutru tyčící se přímo nad jezírkem.

Už odpoledne na chatě potkáváme většinu týmů. Večírek začíná už zhruba ve 4 odpoledne. Po kontrole snad všech předpovědních modelů přichází večer Wadim s nešťastnou zprávou. Meeting se ruší, zítra musíme dolů. Teploty jsou tak vysoké, že veškeré lezení už přesahuje snesitelnou míru nebezpečí. Meeting se tedy rázem přesouvá čistě do sociální roviny, všichni jsou připraveni na pořádný večírek! 

Sestup při krásné ale zrádné inverzi.

Další den v dopoledních hodinách je meeting u konce. Trval pouhé tři dny, ale i tak byl “barzo fajny” a věřím, že příští ročníky bude i víc lezení! Potkala jsem tam ale spoustu skvělých alpinistů a celkově spoustu skvělých lidí z několika zemí. Takovéhle akce mi dávají smysl a jsem moc ráda, že můžu být jejich součástí. Dostala jsem další pořádnou lekci polštiny, ale stejně si myslím, že radši u důležitějších konverzací zůstanu u angličtiny. Další dny jsme přešli na alternativní plán v údolí a do Tater jsem se podívala už zase jen na Slovenskou stranu.