Do jezera Thunersee téměř vjedu, neboť se nedívám před kolo, nýbrž za jezero, kde se tyčí monumentální severka Eigeru. Náš cíl, za kterým jsme poněkud naivně vyjeli z rodné země na kolech. A po asi 5 dnech jízdy jsme tady. Je to však poněkud hořkosladké a stresující, neboť lezitelnost je velmi diskutabilní a navíc hrozí špatné počasí. ,,Tak pojeďme do toho Chamonix a vylezeme si třeba na Blanc. Ratlík (Kuba Kácha) souhlasí. „A cestou dáme oběd…” Tak jo.

Naprosto přežraní po návštěvě Carrefouru jsme se odšourali za město na odbočku směr „Mont Blanc tunnel”. Jelikož Ratlíkovy slibované ,,lezecké káry” nepřijíždějí, na poslední chvíli sprintujeme zpět do Chamonix, hezky na autobusák a do Itálie jedeme takto masňácky a nesportovně. Ale co, alespoň dojdeme v klidu na chatu. Tak.

Na chatu Monzino pod jižní stěnou Blancu, v těsné blízkosti hrdé Aiguille Blanche de Peuterey, se nám jde velmi dobře. Takový tatranský nástup a já se ho bál, protože jsem si myslel, že to bude daleko. Při večerních předchatových okukovačkách navíc roste optimismus i tím, že je poměrně chladno a tak nějak visí ve vzduchu, že tu nejsme úplně marně. Asi tomu tak už bude. K pozitivnímu posudku našeho plánu, který nám vydal včera Zoban, se nyní přidává i chatař. Můžeme tak jít klidně spát a to i přes to, že na podobných ubytovacích zařízeních spím vždycky prachmizerně.

Ráno jsme si příjemně zkrátili pozdější vstávačkou. Všichni alpinisti se klasicky vyštrachali a jediné co by mohlo být lepší, je neběžící elektřina. Ratlík to však věděl dopředu a zařídil se – cappuccino si dal už večer. 

Něco jsme si četli o místních reáliích. Walter Bonatti tuto dolinu vedoucí pod jižní stěnu Blancu líčí snad jako nejdivočejší místo Alp. Zmiňuje ty visuté ledovce, zimu, odlehlost, temnotu a další mrzutosti. Opět se tak potvrdilo, že podobné popisy jsou prvně a hlavně literární dílo, odrážející individuální pocity autora v jistém rozpoložení a situaci v časovém výseku. A nám ostatním, každý další den, nezbývá než psát svůj vlastní příběh, který nejenom, že nebude stejným, ale bude dost možná úplně jiným. To není nějaká namyšlená neúcta, ale holý fakt, který nezpůsobuje jen „jiná doba”, nýbrž celé naše dosavadní životy a své řádky k tomu napíše třeba i to blbé cappuccino na chatě…

Z toho důvodu jsem již tentokrát zcela odmítl studovat tragédii z roku 1961, která pilíř Freney tak „proslavila”. Akorát bych se stresoval. 

To ospalé a přitom přenádherné ráno jsem vnímal akorát krásné oranžové pilíře přede mnou a krásně umrzlý firn pod mačkami. Taky mi přišlo, že je to kousek a tenhle pocit mi nerozklížil ani Ratlík, který, jdoucí několik metrů přede mnou, opět máchal těmi svými reálnými čísly a výpočty ohledně času, vzdálenosti a výškových metrů. Vzývám a chválím tě, má blahoslavená nevědomosti a mysli na rybách a v Praze! 

Asi na ně i došlo, nicméně na bivaku Eccles jsme kolem 10. hodiny ranní. A to je dost dobrý. Po nutném zabydlení a první várce z našeho jídelního vagónu, který s sebou táhneme, se vydáváme na obhlídku terénu, zejména nástupu (jinak bych nikam nešel).

Do brzkého odpoledne se motáme mezi bivakem a sedlem Col Eccles, možná dokonce lezeme i na naprosto zbytečnou čtyřku Pic Eccles (4 041 m), nicméně mám pocit, že jsem na ní fotil jen Ratlíka, z čehož stejně žádná pořádná fotka ani nevznikla. Po prolezení hřebínku se shodujeme, že na ranní nástup zvolíme spodní variantu, hezky po ledovci. Je v dobré kondici a pokud v ní budeme i my ráno, tak budeme o dost rychlejší.

Zbytek dne je úplně super. Ležíme jenom na bivaku, zachumláni v peří, s Jetboilem na dosah ruky. Peří s sebou táhnu tak akorát – bundu Xeros a spacák Glacier 300. Občas vykoukneme z okénka, tavíme sníh a jíme. A kolem 19. hodiny jdeme spát.

Ne, že bych opět nějak valně spal, ale lepší, než dělat něco jiného. „Budíček?” No to je zase diskuze. Ratlík tíhne k dřívějšímu (aby ne, s jeho spaním, kdy zregeneruje i na lehce vyhřátém šutru jak nějaký svišťák), já k pozdějšímu.

„Co 3:15?”
„To ne, to je nějaký horror…”
„Tak půl čtvrtá?”
„To je zase už fakt pozdě, Dane.” 

Budíček zvoní ve 3:17. Jsem vděčný, neboť asi v poslední cca. hodince jsem opravdu zregeneroval a rozptýlil poslední stíny možné výškovky. Čistý a klidný, každý činíme, co je třeba. Pocit, že je vše, jak má být, mne provází celou cestu. Lehce ochabne pouze v klíčové délce, kde mi přijde až moc vzduchu. Ratlík zase v sedle Col Eccles zapochybuje nad hodinou a teplotou, která je poněkud vyšší než včera, ale to se už nedá nic dělat. Hrdě přísahám, že roztopené sněhy budu prohrabávat zásadně já! Opravdu se na to těším.

Začínáme lézt v 6:15. Asi po 5 metrech lezení, při přelézání asi dvojkového místa mi spadne cepín a vzpříčí se mně mezi nohama a skálou. To by až tak nevadilo, ale při této operaci vniká svou špicí někam hluboko pod čéšku levého kolene. To to tedy pěkně začíná! Ale co už. Lezeme. A to docela dlouho, plynule a bez zádrhelů. Terén je pro to naprosto ideální – neustálé pětkové popolézání v krásné skále, mimo spádnici všeho možného bordelu, který se sype okolními žlaby. V samotném pilíři je té hezké skály opravdu dost. I ve vyloženě lehkých pasážích se neleze rozchrastem, hliněným hnusem, či potokem. Ratlík si bere časem lezečky, já zůstávám v botech a délky střídáme dle převládajícího charakteru – převahu sněhobordelu lezu já, hezké skalní délky Ratlík. A tak pořád dokola.

Po citlivém sněhovém hřebínku dolézáme pod klíčové délky, tzv. Svíčku. Dosavadní charakter hřebene se náhle změní ve 3-4 velmi vzdušné délky. Na druhou stranu to vypadá opravdu jako pěkné lezení a navíc se dá POMALU čekat konec.

Po trochu složitých toaletách, teplém obědě a kafíčku nalézám do prvního 6c. Oproti své přirozenosti opouštím po čase naprosto luxusní spáru, neboť mám podezření, že se až příliš zužuje a traverzuji raději do vyskobovaného polokoutku.

Ten by byl fajn, kdybychom se nakonec nedomluvili na pokusu o volné přelezení. K této problematice – já se na to nijak moc netvářil, protože podobné skopičiny ve velkých stěnách moc nemusím. Na druhou stranu, Ratlíkovi na tom opravdu záleželo, navíc jsem si říkal, že když to vyjde a budu to pak takhle někam psát, tak to bude taky lepší. Takže lezu a zaklínám vklíněné lokříky v převisu, pod kterým traverzuji k vytouženému štandu.

Vyšlo to. Prohlížím si opuštěnou přímou spáru a nevím, zda jsem udělal dobře, nebo špatně. Anča by šla rovně, to je jasný, ale na druhou stranu, skoby jsou skoby. Ratlík se hned vydává do kratšího traverzu za 7a a mně je zima. Když k němu dolezu, tak mi dochází trochu morál, ale zároveň při pohledu na klíčovou délku mnou, spolu se zimou a nervozitou, probíjí takový ten euforický pocit, že to bude boj, budu něco zpívat a k tomu mi bude na blití. Nehledě na spolulezeckou domluvu se mně i chce lézt.

V jemném sokolíku, před výhupem do lehčího koutka mi smekne/dojde?? a říkám si, že jsme ty batohy mohli asi fakt tahat. Ratlík měl zase pravdu, ale já tak chtěl být už pryč…Trochu brblám a nadávám. Ratlík neúnavně sportovně povzbuzuje. Ještě párkrát sedím. Blížím se k stropovému roztodivnému komínu. Jsem už opravdu v rauši, nechávám ve skobě batoh a vlním se komínkem. Ratlík dále povzbuzuje, radí, ale moc ho nevnímám a jedu už na autopilota, což je nejlepší stav, protože mi do toho aspoň už nekecá vůbec nikdo. Omlátím erárku od ledu, jediného v celé délce (a přitom jsme se těšili na ,,vlhký, oslizlý komín”), záda, nohy šoupání nad oudul, pode mnou celodenní pilíř, k tomu vyšmajdané Cobry na sklopených krystalech, no co budu povídat… Naslepo naberu výlezové madlo, štanduji a užívám si pohledy na svého spolulezce. „Komín jak adršpašská pohádka, co?” Shrne uplynulost dolézající kamarád.

Po pár hezkých, avšak již unavených délkách jsme ,,nahoře”. Aby to nebylo zas tak jednoduché a logické, musíme ještě slanit do nepřívětivé rozchrastové rokle, kterou celou oblézáme a alpinským lokrovištěm dosahujeme mixového terénu klasifikace M2. A tím valíme nahoru. Nadmíru mně to baví a tak táhnu.

Dbám na výhledy (mrňavé Jorrasy po pravici a naprosto zanedbatelný Kapucín tamtéž), co nejlepší podklad a dostatek průběžného jištění. Kolem šesté hodiny najednou lehká převěj a rázem jiný svět. Teplá sluneční lázeň a co by lokrem dohodil – vrchol Courmayerského Blancu. ,,A teď si dáme kafe”.

To je opravdu Ratlíkova naprostá superschopnost, která výstup posouvá na jinou úroveň. Dokazuje to, že úplný ultralight nemusí být vždy výhodou. Vloni se mi to potvrdilo s ledolezeckými cepíny a mačkami, letos s jídlem, neboť s Ratlíkem je to všechno ostatní, než jen ,,tyčinka a půl litru vody na den”.

Zbývá to dokončit. Je to krásné, ale únavné. Všechno je tady zase samozřejmě dál, než to vypadá a tak na vrchol Blancu docházíme někdy po půl desáté. Pocity a atmosféru lépe vystihnou přiložené fotografie. 

Za pološera sbíháme na Vallotku, cestou vyřizujeme různé telefonáty a lehce po půlnoci spíme. Mám však žízeň. 

A aby to bylo, jak se patří, tak ráno a vlastně skoro celý den jdeme dolů. Až do Les Houches, kde nás čeká taková večeře, že naše scvrklé žaludky mají co dělat a nezvládnou to zcela. 

Poté se naše cesty s Ratlíkem víceméně rozcházejí. Já lezu ještě v okolí a na Velkého Kapucína (Directes de Capuines – 7a, s Terkou Sukačovou), ale také začínám uvažovat o cestě domů. To se mi hodně chce. Jsem zvědavý na krvinky a taky mám před domluveno, že někde ve Švýcarsku nechám cyklo vozík a do Česka pojedu již úplně na lehko. Ze Chamonix jedu napřed za svou kamarádkou Klárkou. Od ní je to pak již jen asi 80 km do Grindewaldu. Zase… Naposled jsem zde byl v dubnu, kdy jsme pytlili severku Eigeru.

Na tu nyní není naštěstí ani pomyšlení, mám jiný program – s kamarády z Tábora si hraju na guida a beru je na Mnicha, což je ta čtyřtisícovka vpravo od Eigeru. Jedeme vláčkem a já se tak alespoň podívám doslova „do severky Eigeru”. Byť tunelem. Mnich proběhl zdárně.

A tak mohu jet zase o dům dál! Do Furkapassu, kde lezu ještě pár dní s Elzou a Janou, opět Táboráky. Jednou za čas se jim takhle nastěhuji do dodávky, nechám se vykrmovat a dělám stoprocentního křena. Zpravidla jim v autě i něco nechám a Elza mi to pak vozí domu na motorce a nadává. Tentokrát je to vozík s celou alpinistickou výbavou. Beru jen spacák, větrovku ME Zeno a pár opravdových nezbytností. Navlékám se do cyklo hadrů a v pátek kolem poledne vyrážím. Nemám ani trenky, normální boty, nebo mobil, ten jsem totiž utopil…

„Tak za 3 dny na Stánku a U lva…”

Moc tomu nevěříme, ale já chci! Snažím se. Kromě koncentračního tábora v Dachau téměř rezignuju na zastávky. V pondělí se tak opravdu znovu setkáváme, přesně ve výše zmíněných lokálech. Hotovo.