Ne úplně zřídka mě přepadá nostalgicko– depresivní pocit, že „dobře už bylo“. Není to nic příjemného, a proto opravdu potěší dny, kdy vidím, že to tak úplně není. Takový den se povedl nedávno v severní stěně Malého Kežmarského štítu.  

Na tatranském soustředění Sokolíků jsem si plně užíval funkci veterána, snažil se je nadchnout pro mixové lezení a s chutí užíval bohatého brnčálského bufetu. Den za dnem však ve mne narůstal ten dobře známý pocit… „A ty by sis nedal něco delšího, Vojto? Třeba v pátek, sobotu…“ Plány harašivého, horským prostředím rozvášněného srdce jsem směřoval naprosto cíleně na Vojtu „Fejtiče“ Fejtu, který se spolu s Mikym (Konečným) projevil jako nejvýkonnější cepínista skupiny. Souhlasil.  A od začátku bylo jasné, že to bude správná, úderná sranda. Navíc mi ho nebude líto, když zatmíme, promrzneme, nebo ho trefí třeba menší lokr. Ví prostě co a jak.  

Co polezeme, bylo jasné od prvního dne. To jsem totiž s Marinem slaňoval, byť při čelovce spodní částí Weberovky (VI, 900 m) a všiml si, že je v ní i něco trochu bílého. S pamětí na snovou firnovo-ledovou podmínku před třemi lety to bylo sice naprosto bezvýznamné, ale v okolní bídě suché žuly a rezavých, jen zpola držících trav, to přeci jen něco znamená. Navíc je to cesta zvučného jména, láká při každém příchodu do doliny a mám v ní od minula nevyrovnaný dluh. A ten je třeba vyrovnat stůj, co stůj, i za cenu značných obětí v podobě morálu a ztupených hrotů. 

Večer mi není moc dobře, a tak se moc netvářím na snídaňový balíček, který znamená vzdání se bufetové snídaně za cenu včasnějšího startu. Vojta to však nadhodil dvakrát, proto musím polknout hořkou pilulku, Ibáč  a zachovat si tak tvář. Vzhledem k tomu, co nás čeká, má totiž samozřejmě pravdu. 

Je 7 hodin ráno a už štanduji. Při bydlení na Brnčále dost nezvyk! Nikdo však neleze za mnou. „To se seklo lano, nebo co?“, ptám se po dolezení svého spolulezce. „Že spolu lezeme poprvé a už zdržuješ, víš…“empaticky zjišťuji důvody k terénu zcela neadekvátnímu času. „Soráč, já si musel odskočit.“ Na tom něco bude, a když Vojta odlézá, počínám akutně hypnotizovat blízkou poličku. „No, netahej, musim taky …“, řvu nahoru a neobratně stahuji sedák přes mačky. V prvních dvou délkách jsme tak alpinistický start doslova prosrali. Ale konec legrace, začínáme opravdu lézt.  

Tam, kde v roce 2022 mizel cepín až do prvotřídního firnu, jsou dnes jen vodou uhlazené skály s občasnou sutí. Není však tak zle – z terénu vystupuje mnoho jindy skrytých skob, ba celých štandů. Do žlábku je možné také několikrát opatrně seknout a příjemný kout nás rozehřívá do správné provozní teploty. Odšlapy, spáry, komínky… Od prvních štandů je jasné, že to bude fenomenální lezecký den, vše krásně odsejpá a mé ibáčové těžkosti jsou odloženy na neurčito.  

Osobně se mi leze totiž naprosto skvěle! Asi si opravdu zvykám na cepíny, neboť místa, která jsem tehdy lezl i na druhém rukama, nyní přebíhám vesele se zbraněmi v rukou a nemám při tom pocit výraznější nejistoty. Mám z toho dobrý pocit. Klíčová, nepříjemná část první poloviny cesty, připadá Vojtovi. Nad první skobou mu k obecnému veselí smekne a chytne ho naprosto archivní erár. Nejlepší ale je, že se ani náznakem nezalekne. Aby mu netáhlo lano, jistí pak nejtěžší metry jen skobou provázanou smyčkou snad ještě horší kvality! „Ty jo, tys obětoval pocit bezpečí pro rychlost týmu, super!“, chválím ho jako ten z dvojice starší a zkušenější. Není se čemu divit, Vojta se v tomto terénu vyzná.  Není však čas se dojímat, táhneme dál. Po souběhu v místy bořivém žlabu se zastavujeme až na Německém rebríku. Je asi čtvrt na 11. „Chceš pokračovat dál?“, ptá se Vojta na můj zdravotní stav, ale oba víme, že je otázka zbytečná. Je však pravdou, že spolu s posvačinovým chladem mnou probíjí lehká pochybnost – trefíme to? Stihneme za světla? A neuděláme chybu, která způsobí vytržení celého lanového družstva ze stěny? Ony pověstné, zlehka zasněžené plotny totiž k této myšlence totiž neodbytně svádí… 

Traverzujeme rebrík a logickým vhloubením vstupujeme do štítové stěny. Vzpomínám, jak se před těmi třemi lety rozběhla diskuze o tom, že jde Weberovka vylézt „aj poctivo až na vrchol“ apod. (s Ondrou jsme totiž na rebríku uhnuli do mnohem lehčího Szczepanského). Ano, Ďurifuk měl pravdu! Samozřejmě, že jsem na tento rest často myslel.

Proto dneska polezeme, jako bychom zemřít měli a kompletní linii zůstaneme věrni až do konce… (naštěstí vím, kde přinejhorším uhnout a stihnout tak večeři).

Vojta souhlasí, vyloženě se těší a dokazuje to činy. Ani nestihnu upadnout do melancholické nálady a už na mě zase řve „Zrůůůš..!“ Překonám počáteční výšvih a vidím, že jsme úplně správně. Potvrzuje to i relativně skobový štand, od kterého ihned vyrážím do mé asi tahačsky nejvážnější délky. Není ani nijak zvlášť těžká – terén není kolmý, lámavý, ani jinak zvlášť obtížný. Je jen nepříjemný. Světlé plotny s ukloněnými, povětšinou zasněženými poličkami a složitou možností jištění. Mačkoidně naprosto nepříznivé!

Ale myslím, že jsme opět měli, aspoň trochu horstvo nakloněno – sníh na skále situaci převážně komplikoval a o nosném firnu nemohla být ani zdaleka řeč. Ale někde dovolil odpočinout nohám, podržel mačku celou plochou. Tak si člověk mohl, alespoň na chvilku ulevit od stání na mono hrotu.  Skutečnou odměnou pak byl pohodlný a bytelný štand a hřejivý pocit z dobře odvedené práce. Zejména v těch lýtkách…  

Vojta nás již objektivně hezkou délkou přenesl na další sněhové políčko, kde vyhrabal nějaký erár, ze kterého mě zvesela dobíral. „A teď ale babo raď…“ Stojíme vedle sebe a pozorujeme skalstvo nad námi. Doleva by to bylo naprosté orientační faux pass, rovně moc těžké, doprava asi taky, takže polezeme tím koutem, který se stáčí sice taky doprava, ale ne tolik.  

Neleze se mi ale vůbec dobře! Ač krásný kút a analytické vyhodnocení situace, u srdce mě tíží pochybnosti, zda lezu skutečně tam, kam mám. Zahloubanému v nejistotě navíc kout klade stále zatvrzelejší odpor a normálně mě štve! Taková ani ryba, ani rak a co hůř, ani pořádné jištění. Alespoň to se však v gradujícím konci napraví pár frendy, ale stejně nadšeně výsknu, když objevím nečekaně fortelný, barevný štand. Pokračovat máme opět koutovým charakterem, navíc v přenádherné skále. „Jako brněnského sporťáka tě jistě potěší, že to máš PP…“, povzbuzuji. 

V koutě je totiž cvaklá skoba zánovní expreskou a o kus dál dokonce zanechaný frend, taktéž s hezkou preskou. „Se ještě napakujem“, těším se při jištění. Vojta tvrdě bojuje a vyvalí se do závěrečného drnu již z posledních sil. Já kostižerně promrznu a poklesem aktivity prociťuji i klíčící virózku. Halím se v peří a snažím se v něm zmizet ideálně celý. Nechápu Vojtu, že drží i na štandech jenom v goráči. Maximálně zrychluji a trochu hákuji (v této délce na druhém a Vojtovo smeknutí byly jediné prohřešky proti volnému lezení).  

Připozdívá se. Terén se zdánlivě pokládá, ale přibývá otravného sněhu, profukuje a ano, máme toho dost.

Generacemi horolezců potvrzené pravdy, že severka Kežmaráku ač ční doslova nad hospodou, je opravdu velká, se opět potvrzují.

Kombinací souběhu, strategických dočasných dojišťování a regulérního jištění se probíjíme vrcholovou hradbou. Vítr, tah lana, ochablá pozornost ohledně tupení hrotů a touha být ještě za světla nahoře. Tuto touhou živenou iluzi při posledním střídání pohřbívám nasazením, a hlavně rozsvícením čelovky. „Hej támhle ale ještě je a vyfotil jsem ho, když ho tam bylo ještě víc!“, ukazuje naprosto nadšený (a vymletý) Vojta na červánky kdesi nad Polskem, když k němu záhy dolézám na vrchol.

Je 17:15. Netřeba velkých slov, máme prostě radost! A hlad. Oříšky již vůbec, ale vůbec nepomáhají! Konáme proto urychleně sestup a místy sportovně běžíme. Zastihneme tak na poslední chvíli ještě odcházející část Sokolíků, takže se stíháme rozloučit a pak, kolem půl 8 usedáme k již bohužel vychladlé, ale přesto výborné večeři. Co dodat? Jak jsme se shodli naposled s  Ondrou – prostě skvělý den v hoře!

Použité vybavení: 

• Tupilak Jacket 

• Tupilak Pant

• Xeros Jacket

• Guide Glove rukavice