“Někdo někam na lyže? Nebo do zimy? Klidně na oba víkendy?” 

Všichni kamarádi už zazimovali, tak zkouším své štěstí na sociálních sítích.

“Vím, že se moc neznáme, ale já bych jel”, ozývá se mi zanedlouho Matyáš. 

Síla Instagramu zafungovala. O tři dny později už sedíme v mém roztomilém autíčku a ujíždíme směr jihozápad. Ještě v Německu nevíme, kam vlastně jedem. Plán se vyjasňuje až kolem Innsbrucku. Naposledy projíždím počasí, všude má sypat. Jedeme do Itálie, ta přislibuje nejvíc sluníčka. Sulden. Po roce opět na místě činu. Tentokrát ale místo Ortleru jdeme na lyže. Po dlouhé době si užívám lyžovačku ve středisku. Večer si vyšlápneme na biváček Rifugio Alessandro Guasti. Další den se počasí kazí, fouká jako blázen, pytlíme i Monte Cevedale. Jsem úplně promrzlá, jsem v tuhle chvíli vděčná, že to otáčíme a že můžu navléct svojí novou Mountain Equipment Kryos. 

Další den se vracíme do střediska na bluesový koncert. Pocitová teplota zhruba 20 stupňů. Proč jsme vlastně trávili čas za horizontem? Náladu mi spraví pivo, tanec a další lyžovačka. Je už ale neděle, musím zase do Pr…ahy. Nechce se mi pryč. Itálii opouštíme pozdě, v Praze jsme kolem jedné v noci. 

Ve škole myslím jen na to, co půjde lézt příští víkend. Zase otevírám ten Instagram. Ha! Holky lezly v Dolomitech, prý podmínky top. A vlastně, proč by neměly být? Bylo dost teplo a teď už víc jak týden pořádně mrzne. Musíme ale pohnout, o víkendu už se má docela oteplovat. Už ve středu zase ujíždíme směr Mnichov a Innsbruck. Matyáš celou dobu řídí, tak se mi i daří tolik nezanedbávat školu. Tentokrát máme i normální káru. Přesto ale bivakujeme u kamaráda v Innsbrucku. Další den kolem poledne parkujeme v Langentalu nebo chcete-li Vallunze. Zkusíme něco v severu. Auto opouštíme vcelku pozdě. Máme vyhlídlých pár lehčích věcí na rozlez, ale naši pozornost upoutá po cestě jiný led. Zapínáne internety a snažíme se dohledat, o co se jedná. Jsem tu poprvé, neznám to tu. Netrvá dlouho a máme to. 

“Myslím, že je to La Piovra, vypadá to hezky.” 

“Jo, to by asi sedělo. Nepůjdeme radši tam? Je to blíž…”

“No asi proč ne.”

Přezouváme se z kecek do pohorek a stoupáme nahoru kuloárem. Kopec je dlouhý, myslím, že o tolik blíž to není. O půl třetí ale konečně nastupuji. Lezeme levou variantu za WI5. Výstup mi znepříjemňují bílé čepice jemně zaledněného prašanu. Nejdřív všechno odházet, pak až můžu lézt dál. Taky jsem se dopředu mohla podívat na hroty na mačkách. Že jsou tupé, to zas tolik nevadí, ale jsou zastrčené úplně pod boty, čouhá mi jen nějaký centimetr. První letošní ledy, je to docela zábava. Trvá, než si zase zvyknu se v tom hýbat. Stále se ale posouvám směrem vzhůru. Cepín za cepínem, nazvedat nohy, sem tam založit šroub. V jeden moment se podívám nahoru a chci zase cepín posunout, ale přehlídnu rampouch, visící vedle. Omylem do něj drknu a ten se mi řítí přímo mezi oči. Trochu zavrávorám.

Ze spodu se ozve: “No jo, to nesmíš tolik koukat nahoru!”

Krev mi pomalu stéká kolem nosu a kolem pusy. Rána ale nejspíš není kdoví jak hluboká. Než dolezu na štand, krev už usychá. Trvalo to věčnost, ale mám za sebou první délku. Máme dilema, jestli pokračovat. Nakonec se shodneme že ano. Maty, který cestou sem vůbec neplánoval tahat, nabírá odhodlání. Střídáme se a Maty stoupá lehčím úvodem a po chvíli zalézá do komína. Led je nateklý trochu jinak než obvykle. Z venku lézt moc nejde. Dál tedy pokračuje do velkého ledového okna a za ním ho čeká ještě pěkný převisek. Vše proběhne v pořádku, dobíráme se. Vybíjí se nám oba mobily. Slaňujeme a s posledním světlem klopýtáme dolů žlabem. K autu přicházíme zhruba o půl jedenácté. 

“Tak to asi Holzknecht zítra nedopadne, což?”

Na tom se shodneme. Trochu mě to mrzí, ale co už. Další den stejně není moc pěkně, tak aspoň vyspáváme. Nad mé očekávání stíhám i něco udělat do školy. Mokré věci potom beru vysušit do pizzerie. Naštěstí jich není tolik, celou dobu jsem byla v goráčovém kompletu, na ty ledy se to fakt hodí. Krásný restday s vidinou lepšího zítřka. Večer parkujeme na Passo Sella a za tmy obhlížíme, kudy se to zítra vydáme. Rozhodli jsme se, že ten Holzknecht prostě půjde, i když už má být tepleji.

Budíček před čtvrtou hodinou, rychlá snídaně, naházet do batohů poslední věci a už šlapeme vzhůru vstříc Sasso Lungu. Motáme se bez lyží pod lanovkou, sněhu tu zas tolik není. 

V hlavě nám zní Prago Union: “Úplně Vám rozumím, že si takhle v šest ráno, připadáte všestranná. Slibte mi ale, že to ještě promyslíte vyspaná. Má drahá, přijdete mi trochu vyndaná.”

Nástup docela utíká. Se světlem se přehoupneme přes sedlo a koukáme přímo do cesty. Vypadá to skvěle! Sněhu přibývá. Vytahujeme lano ještě před nástupovou policí, alespoň se odlehčí batohy. Na souběh, podél vodovodní trubice, dojdeme k nástupu. Už první ledík vypadá pěkně. Netrvá dlouho a stojíme pod klíčovou délkou. Je nádherná. Je lehce po osmé ranní hodině. Přebírám vedení. Brzy zjišťuji, že parádně natečený led je zároveň dost křehký. Kličkuji zprava doleva a zdrhám do kouta. Trvá mi to. Bojím se. Prospěl by nám trochu delší rozlez. Rozhoduji se zaštandovat uprostřed délky, dochází mi šrouby a alespoň Maty tolik nevykosne. Kusy ledu létají všude, ale odsejpá to, ale za chvíli na štandu visíme oba. Když Maty viděl jak sem byla vybátá, nabízí se, že druhou půlku vytáhne. Následující úsek vypadá trochu těžší. Led v levé části je ale vcelku dobrý. Pár kroků v koutě, shyb přes převisek a je vyhráno. 

“Díky ti, dubnová podmínko!”

Svezu se na druhém. Všechno se zdá najednou lehčí, pochopitelně. Další délka – převislé sněhy! Připadám si úplně jak na Cerro Torre. No dobře, v kuloáru trochu chybí expozice a má to jen několik metrů. Odjistitelnost je za to fakt bídná, zachraňuje mě až sněť zmrzlých plesnivých smyček zamotaných kolem volného bloku v koutě. 

Dolezám pod další parádní led. Pokračuji v tahání. Už si začínám připadat trochu rozlezeně. Ve spodní části ale stejně nechávám dva šrouby. Další dva šrouby jsou na štandu, a to znamená, že na zbylých zhruba 50 m mi jich zbývá asi tak pět.

“Možná jsem moc, ale ty jsi nejvíc…”, opět Prago Union.

Je to tak. Led se ale pokládá. Užívám si to. Přehoupnu se do sněhu a ani mi nedochází, že nemám v čem zaštandovat. Šrouby došly a stejně by tu nikde nešly. Už došlo lano, pořád jsem nevyhrabala žádné místo na friend ani vklíněnec. Kdesi ve skalnaté stráni vlevo nad sebou vidím skoby. Záchrana. Maty už je nalezlý někde uprostřed leďáku a já jsem mu vděčná, že nepadá. Ani nedolézá ke mně, ale rovnou pokračuje sněhovým žlabem vzhůru až pod další led, kde už na nás čekají připravené abalaky. Tentokrát jsem pro změnu přenechala leďák já Matymu. Nahoře se kuolár rozdvojuje a oba slintáme při pohledu doleva na další skvěle nateklý leďák. 

“Opravdu naše cesta vede doprava?”

Je to tak, vybavuji si tenhle trojkový bouldřík z reportu od Kuby Cejpka. Kdoví, kam by nás levý leďák dovedl. Místo něj lezu jemně vyledněný žlábek a potom už se jen snažím plavat vzhůru sněhem. Žlab očividně sbírá všechen sníh z okolí. Modlím se, aby to se mnou celé nevyjelo. Mám na tyhle dolezy blbé vzpomínky. Dobré. Cvakám další štand. Ještě poslední délka pro Matyho a máme za sebou celou cestu. Tedy, tu lezeckou část. Opět máme dilema: “Půjdeme na vrchol?”

“Času je málo, přibývá stínu…”, tak to zpívá Plíhal. 

My to vidíme dost podobně. Trvalo nám to celou věčnost. Je půl páté. To už bychom pak asi za světla nedali ani slanění. Navíc na výhledy to taky není. Rozhodujeme se pro ústup. 

Vše probíhá bez komplikací. Zanedlouho už svištíme po zadku pod lanovkou a přistáváme u auta. Rozhodnutí bylo moudré. Stíháme si dát ještě pizzu v Selvě. Jsme unavení a spokojení.