Jak je náročná příprava (ne ta lezecká) na dva měsíce lezení v Yosemitech?

To je docela individuální. Záleží, jestli jseš pankáč, nebo máš rád věci dobře připravený. Za mě byla z přípravy jednoznačně nejtěžší položkou sehnání spolulezce. Všechno ostatní: matroš, peníze, lezení už se řeší mnohem snáz.

Každopádně hlavní je vůle a motivace, takže nakoukat videa, filmy, knížky.

Zdroje relevantních informací jsou asi základem povedeného výletu. Kde jsi čerpal informace a inspiraci?

Já se hlavně snažil vyzvídat od známých a kamarádů, kteří tam už byli. Hodně mi pak třeba řekl jeden Američan, kterého jsem potkal v Chamonix. Internetem doplníš takový ty oficiální informace. Ale neřekl bych ani, že zrovna v případě Yosemit je to základ vydařeného výletu, stejně je pak spoustu věcí jinak než sis myslel. Zásadní je tam dorazit a pak se rozkoukáváš. Pokud umíš anglicky, neztratíš se.

„Stačilo si pod boulder stoupnout a jako by se tím zapnula nějaká magická magnetická síla a za chvíli se objevili lezci s bouldermatkami.“

Na několik dní jste nechtěně zůstali trčet v San Francisku. Jaké dojmy jsi získal při prvním střetu s realitou amerického velkoměsta?

No, rozhodně silné. Na jednu stranu jsou americká města nabitá takovou unikátní, lehce chaotickou energií, která mě fascinuje a inspiruje (byl jsem ještě v New Yorku), na stranu druhou je ale realita rozevřených sociálních nůžek mnohem syrovější, než v Evropě. Žijeme si tady vážně dobře a máme skvělý sociální systém. V San Francisku to byl takový kapitalismus v čiré formě: máš přeplněné chudé předměstí a pak prázdné mrakodrapy s kancelářemi, odkud lidi odešli za lepším. A na ulici neustále narážíš na bezdomovce, feťáky a bordel. Zároveň je v San Francisku strašně divný a úzkostný počasí, takže jsme museli pryč, i bez těch zavazadel.

V jeden den se ti povedlo přelézt dvě legendy. Nejprve stropovou spáru Separate Reality s lanem a potom boulder Midnight Lightning. Co k tomu s časovým odstupem říkáš?

Jó, to byl krásný zážitek a vlastně vůbec neskutečnej den. Dorazili jsme do údolí už den předtím a lezli jsme na Lower Cathedral, ale hned další den byl cíl jasnej. Nad tím jsme vůbec nemuseli debatovat, co polezeme nejdřív. Prostě jdeme na separátku! Tak jako první pohled na El Capa, nebo setkání s Nico Favressem, lezení takhle legendární cesty je zprvu surreálné. Je to jako vstoupit ve snu do plakátu v dětském pokoji a prožít ho. Pepa ukázal, že spáry jsou jeho doména a cestu flashnul. Později toho dne přišla první návštěva Camp 4 a s tím je samozřejmě spjatý nejspíš nejslavnější boulder světa: Midnight Lightning. Kromě svítivého blesku z mága tě praští do očí velikost samotného šutru. Colombia Boulder je fákt velkej highball. Pak jsme zjistili, že tak nějak všechny bouldery, stěny a rozměry jsou v Yosemitech velký. Stačilo si pod boulder stoupnout a jako by se tím zapnula nějaká magická magnetická síla a za chvíli se objevili lezci s bouldermatkami. Asi na pátý pokus to padlo a ten pocit bych přál každému.

„Heslo pro balení do Yosemit? Kvalita, ne kvantita! Nechceš toho mít hodně a všechno musí být především vysoce funkční.“

Jak moc se liší yosemitské bigwally od alpských vícedélek?

Zajímavá otázka. Yosemitské údolí je právem považováno za lezecký ráj. V Evropě určitě nenajdeš tolik stěn tak dobré kvality vedle sebe. Navíc si autem dojedeš přímo pod El Capa a za deset minut jsi pod stěnou. Ta dostupnost je neskutečná. 

Pobyt v Camp 4 je asi hodně socializující postředí…

Určitě. Obsazenost kempu se za dobu, co jsem tam strávil, dost měnila, ale rozhodně není problém si přisednout k ohni a přidat se ke konverzaci. Američani z mé zkušenosti milujou seznamování a jsou opravdu otevření a přátelští. Za mě je to skvělý, protože pak není problém sehnat informace, spolulezce a kamarády. Atmosféra je fakt přátelská a pozitivní. 

Jak ses vybavil hardwarem a oblečením? Co je nutné sbalit do báglu?

Jsem šťastný, že se už dva roky můžu spoléhat na oblečení Mountain Equipment. A heslo pro balení? Kvalita, ne kvantita! Nechceš toho mít hodně a všechno musí být především vysoce funkční. V Americe jsem se opravdu intimně sblížil s mojí svítívě oranžovou Xeros péřovkou, bez které jsem těžko někam vyrazil. Teplá, lehká, a snadno poznatelná. Hardware nám ve velkém poskytli kluci od Singing rock a rozhodně se osvědčil jako spolehlivý.  

Pokud přemýšlíte o péřové bundě, vhodné pro vaše dobrodružství, může vám při výběru pomoct náš průvodce péřových bund.

Když odcestovali parťáci Pepa a Pavel, lezl jsi s americkým kámošem Timem. Jak se vám společně lezlo 33 délek? 5 dní ve stěně není snadná záležitost…

Tim se stal skvělým parťákem a kamarádem. Potkali jsme se vlastně hned první den v Yosemitech. Pak jsme jednou šli společně čistit jeden boulder. Další setkání proběhlo v Red Rocks. Odtamtud odjeli kluci zpátky do Čech a já jsem s Timem vylezl dvě těžké a krásné vícedélky. Lezlo nám to spolu dobře a když jsme společně dorazili zpátky do Yosemit, věděli jsme, že je skvělá podmínka na El Capa. V momentě, kdy nešťastně odpadl Timův původní parťák a náš kamarád Micah, bylo jasný, že polezeme spolu. Měl jsem radost a věděl jsem, že s Timem se určitě dostaneme nahoru. Otázkou už jen bylo, v jakém stylu. Pro nás oba to každopádně byl první opravdový bigwall na více dní a skrze společné chyby jsme se postupně naučili, jak ve stěně přežít a co víc, jak si to užít.

„Go for it! Nebát se toho. Vím, že vydat se do Yosemit je sen spousty lezců a je krásný si ho splnit. Záleží pouze, jak moc to člověk chce.“

Moc nechybělo a povedl by se Ti první Flash/OS přelez El Capa v historii. O „slávu“ Tě připravilo uklouznutí po staré lanovici ve spáře v místech, kde už jsi měl to nejtěžší za sebou. Jak se s tím vyrovnáváš?

Dnes už jsem s tím, řekl bych, vyrovnaný. Asi to tak mělo být. Pro mě je důležitý, že jsem do toho dal všechno. Byl to ambiciózní cíl, seriózně se pokusit o flash. Teoreticky jsem na to měl, ale věděl jsem, že se musí sejít spoustu okolností, aby se to podařilo. Okolnosti nakonec vyšly perfektně: rozlezenost, dobrý parťák, počasí, ale holt mě štěstí opustilo v té poslední chvíli. Ten den byl pro mě určitě těžký. Necítil jsem tu očekávanou radost na vršku, naopak jsem byl frustrovaný, ale postupně radost přišla a je to v pořádku. Jsem rád, že ten cíl byl nakonec reálný. Freerider mi dodal zkušenosti a sebevědomí na ještě těžší bigwally a zároveň mě v tu chvíli pádu zalila pokora, která mi chyběla. Takže jak jsem řekl, stalo se to tak, jak mělo.

Co bys poradil svým následovníkům, kteří plánují podobný výlet? Ať už z tréninkového, lezeckého nebo cestovatelského hlediska? 

Go for it! Nebát se toho. Vím, že vydat se do Yosemit je sen spousty lezců a je krásný si ho splnit. Záleží pouze, jak moc to člověk chce. Neříkám, že vydat se tam nevyžaduje oběti, ale stojí za to plnit si sny. Takže jestli to teď chceš, vykašli se na výmluvy a lidi, co tě budou odrazovat a zkus se vydat do neznáma. Ono to nějak dopadne. Bude to dobrý. To je za mě všechno, co člověk potřebuje, aby se někam vydal.

Bez čeho do Yosemit nelez?

Come as you are.

Co bylo na celé akci nejlepší a na co bys rád zapomněl?

Nejlepší byl pocit, že jsem tam doma. Přinesli mi ho kamarádi, které jsem tam získal. Já nezapomínám a jsem za to rád. 

Jaké zásadní ponaučení Ti přinesla tahle parádní akce?

Nikdy nechoď za hranice svého parťáka.