Nadšeně, hluboce, pyšně

Je středa večer a noční vlak nás teleportuje z rozblácené Prahy do rozbláceného Popradu. Ve Smokovci však už mrzne, je bílo a na Hrebienku si užíváme nádherné svítání. Šlapeme si to na Terynku a po cestě se rozhlížíme po možných cílech na první den. Ledy teprve začínají skromně natékat a tak to vypadá spíš na nějaký lehčí rozlez na hřebeni nebo v žlabu.

Už mnohokrát jsem z Téryny pozoroval vyzývavé žebro Pyšného štítu tyčící se přímo vedle chaty, a tak navrhuju Danovi, že bychom ho mohli zkusit. Dan vycítí možnost ozajstné vysokohorské qakeřiny a rychle souhlasí. Výstup pečlivě plánujeme z okna jídelny („Tak nějak tama a pak hřeben kudy pustí … .“). Zbytek našeho ansámblu se vydává hned vedle, směrem k výrazné věžičce v hřebeni, k Loktibradě. Ze začátku to máme všichni stejné – dupačku žlabem ve značném množství prašanu.

Druhé družstvo už nic jiného nepotká a žlab je dovede až k Loktibradě. Anča si to proto zpestřuje boulderingem s piklema v okolí žlabu.

U nás s Danem je situace zajímavější. Po žlabové předehře se tempo našeho jamu stupňuje na hřebíncích a v lehkých mixech. Ty nás přivádí do intermezza na pastvině (během lezení se uchytivší termín pro lehké travnaté terény). Připadáme si tu v plné polní poněkud nepatřičně, proto se držíme žebra zuby nehty, dokud pastvina neustoupí dalším strmějším skalám. Je zřejmé, že vyvrcholení se blíží. Dáváme proto takticky pauzu na svačinu. 

Vyvrcholení si pro nás evidentně chystá i počasí, protože fučí čím dál víc a do toho už i dost chumelí. Oblékám proto Mountain Equipment Tupilak Jacket a jsem klidný, protože v ní mě jen tak nějaká vánice nerozhází. Když lezeme dál, začíná se nám šluchta po zadkem zvětšovat a sysál putuje z batohu (taky by se dalo napsat, že jsem to vysrabil v jednom nepříjemném koutku a nechal si hodit lano, ale o tom raději pomlčím).

Vánice už to rozjela na plný pecky, a tak jak už to bývá, vrchol Pyšného přecházíme bez zastavení na napnutém laně. Co nevidět se setkáváme s kamarády v sedle u Loktibrady a protože se jim už na hlavní vrchol nechce, valíme to všichni rychle jejich žlabem dolů. Chvíli na mačkách, chvíli po zadku.

Opravdické lezení

Program druhého dne zůstává opět dlouho otevřený, rozhodnutí padá až po dojedení posledního chlebu k snídani. Nakonec vybírám Malý Ladový. “U Suchánkov” byla první zimní cesta, do které mě před 5 lety kamarádi na druhém vzali. Jsem zvědavý jaké z ní budu mít pocity tentokrát. Jediné použití topa na tomhle výletu nám pomáhá “jednoznačně” identifikovat naši cestu.

Kusem stěny, na který koukáme vede jen jedna od pohledu schůdná možnost a tak si říkáme, že to musí být ono. Velmi pomalu, ale celkem jistě stoupám nástupovým koutem, pak dvacet metrů strmé pastviny a už mi Ondra hlásí konec lana.

Druhá délka je jasná rampa doleva, jinudy by to šlo jen těžko. V topu je to kreslené malinko jinak, ale moc mě to netrápí. Rampa je jedno velké madlo a tak si pískám. Za rohem mě ale čeká vcelku kolmá soustava roztodivných širokých puklin a koutků, se kterou mi trvá než se popasuju. “Tyjo tady se celkem leze, ale furt to nějak jde. Jištění taky jde, fakt pěkná cesta. A tady to možná poznávám … .” běží mi hlavou. Kamarádi se na štandu ve třech dobře baví a tak je ani tolik netrápí zima.

Po skoro padesáti metrech obtíže ustupují a štanduju už na začátku lehčího. Dobírám Anču, Ondra si to taky tahá, za ním leze Šíma. Na telefonu nacházím esemesku od Standy: “Našel jsem váš nástup o 200 metrů dál, na vrchol to vypadá daleko.” Spolu s rychle se zhoršujícím počasím a pár dalšími nepříjemnostmi nám to pomáhá se rozhodnout pro sestup. Při slanění se stěnou valí prachové lavinky a my jsme rádi, že budeme brzy zpátky na chatě.

Další hřebínky

V sobotu se lepší počasí a tak vyrážíme zase do lehčího. Rozchodit se na mačkách, pokochat se. Na Malý Ľadový jdeme většinu času bez lana, na Velký už s lanem.

V dolině se drží inverze, my nad ní si užíváme bezvětří.

Improvizovat musíme až na sestupu. Slaňujeme jinak snadnou rampu na dvou svázaných lanech, protože se obáváme lavin. A oprávněně! Standovi se daří ušlápnout možná metr silnou desku a rampu hezky vyčistit.

Večer většina party sestupuje a odjíždí. Já s Ančou a Pepou ještě zůstáváme, ale v neděli už se počasí stejně úplně kazí a tak jedeme taky domů.