Jak psát o neúspěchu? Jasně, úspěch je návrat ve zdraví, ale co si budem, jedeš tam s tím, že by ses rád podíval na nějaký vrchol. Vrchol, nevrchol, zážitků a zkušeností jsme si přivezli spoustu a třeba jsou i v něčem zajímavější…

Koukali jsme na něj už při příchodu do údolí a začali jsme mu říkat Štěpánka, podle té ádrovské věže. Po aklimatizaci se nám promíchaly původně plánované týmy a já tak na něj vyrazil s Martinem. Ve vyprávění pokračuje Anča, která přibrala Ondru Haška a vyrazili dát pokus s námi:

Dle mého názoru přenádherný kopec ve tvaru koruny tyčící se přímo nad hlavním údolím a co je hlavní, je nevylezený. Od té doby, co jsem ho spatřila prvně, mě učaroval. Jak by se dalo ke klukům přidat? Ondra Hašek taky řeší, co podnikne, není mu sice úplně nejlíp, ale nakonec s návrhem, že utvoříme tým B, souhlasí. Následující den nás čeká příjemný alpinistický budíček o druhé ranní hodině. Po snídani začínáme šlapat. Chvíli se nám daří se držet týmu A, ale netrvá dlouho a ztrácíme je za silného supění do kopce nejdříve z doslechu a pak i z dohledu. Pochod nekonečnými kopcovitými pláněmi je skutečně úmorný, navíc nevíme, kde přesně traverzovat. Občas zahlédneme v dálce světýlko – čelovky od kluků. Jdeme správně. Po nekonečných pláních přichází ještě otravnější pochod sutí kolem říčky. Po asi čtyřech hodinách se teprve nacházíme u sněhového pole, které se zdálo být tak nadosah. 

“Jak ti je?”, ptám se Ondry. “Furt naprd, ale když už jsme došli až sem, tak to neotočíme ne?” 

Dáváme svačinu, převlíkáme se z podvlíkaček do zimního, nazouváme mačky, hůlku měním za cepín a pokračujeme dál. To malé sněhové pole je zase nekonečné. Mám pocit, že nám tu ty odhady moc nefungují. Všechno je minimálně dvakrát tak velké, než to člověk čeká.  Netrvá ale už tak dlouho a jsme ve žlabu. Pod bouldrem. Kluci nám tu sice nechali ještě nějaký ten zmrzlý sopel viset, ale lehké to nebude.

“Tak co? Budeme pokračovat?”

Zkouším volat klukům. 

Tým A sice týmu B už během nástupu utekl, ale zapli jsme si vysílačky, abychom mohli komunikovat.

“Nad tím klíčovým místem jsme nechali vklíněnce, tak se dá případně slanit. Teď dupeme sněhovým žlabem nahoru, vypadá to už lepší!”, odpovídá Martin. Jdeme na to. Jen méně příjemné je, že na nás pomalu ale jistě začínají shora padat šutry. Pouštím se přesto do mixíku. Ondra zatímco jistí ještě uskakuje před padajícím kamením. Tahle překážka nám dá zabrat. Trochu bloudím, ale nakonec štanduji a dobírám Ondru. “Tak co teď? Jak ti je?”, tázám se opatrně. “O kus výš by měla být police, kde jsme viděli kluky, tam bychom mohli dát svačinu.” Ondra pokračuje lehkým mixovým žlabem vzhůru. Vyrážím za ním, ale v tom další hovor: 

“Orel volá poštolku, orel volá poštolku…”

“Příjem.”

“Tak ten žlab je slepý, zase slejzáme… bez bivaku to určitě nepůjde, tak to zvažte.”

“Jsme na té polici, Ondrovi není úplně nejlíp.”

“No, tak to mu bivak určitě neprospěje.”

“Dobře, promyslíme to, dám ještě případně vědět, ale nejspíš to otočíme.”

“Vysílačku nechávám zaplou!”

Zatímco kluci už bojují ve skalním prahu, my zase slejzáme žlab zpět. Už jsem zase u vklíněnce. “Sleduji ten letový řád kamenů, teď docela dlouho nic neletělo.” vzkazuji Ondrovi přilejzajícímu na štand. Když v tom přímo za námi projede vodopádem kamenná lavina. Voda se zbarví na hnědo. Netrvá dlouho a další letí přes nás. Krčíme se u skály s batohy nad hlavou. Dobrý. Rychle pryč odtud. Ne, tohle nebude dobrý. Žlab stahuje kamení ze všech stran hory a sluníčko stále sílí. Svítí sem úplně od rána. Po zvážení možnosti “počkat, až to přestane lítat” se pouštíme do slanění. Vyhodnotili jsme, že bychom museli čekat až do noci a ani tak bychom se možná úplně nedočkali. 

Vodopád je zase průhledný. Ondra slaňuje, lano nastačí. Nastavuji vklíněnec repkou. Dá to. Krčíme se pod bouldrem, stahujeme lano. “A teď?”, ptám se. “Co nejrychleji dolů!” Běžíme, teda spíš se kloužeme sběrovým kanálem kamení z okolí. Teprve po přeběhnutí sněhového pole se nám uleví. Nic nespadlo. Jsme v pořádku. Dáváme si pauzu. Ležíme tu, svačíme a myslíme na kluky, kteří stále bojují kdesi nahoře. Snad jim tam aspoň nelítají tenisáky kolem hlavy. Snad. Spojíme se s nimi zase večer, studený bivak mají jistý, bez spacáků, bez stanu. My si pomalu balíme věci a vydáváme se na nekonečnou cestu zpět do base campu. Víme co nás čeká, bohužel. Potácíme se všemi těmi svahy, přes všechna ta sedýlka dolů. Pokoušíme se neztratit jediný výškový metr při obcházení Zang Brakku. Máme dost. Myslím na kluky.

Zatímco Anča s Ondrou začali sestupovat, my s Martinem jsme si to křižovali celou jižní stěnou “Štěpánky” a hledali cestu nejmenšího odporu. Lezení to bylo opravdu skvostné – rozchrast, štěrk, bláto, všude voda a my se tím potáceli v mačkách. Pak se nám do cesty postavila skalní bariéra. Nebylo vůbec jisté jestli to nějak půjde, ale Martin zabojoval a nějak nás tím protáhl. Dostali jsme se na sníh a z fotek z dálky to vypadalo, že cesta k vrcholu by měla být otevřená. Bylo to ale ještě pěkná dálka do boku a pak i kus nahoru. Celé odpoledne jsme strávili traverzováním a teď jsme se konečně blížili na hřeben. Pak to nabralo trochu rychlejší spád…

„V tom žlabu je parádní firn!“ volá na mě Martin. Po tom všem hnusném sněhu a ledu je to fajn, ale moc nadšení to ve mě nevzbuzuje. Mám toho dost. Naše těla i vůle melou z posledního. Sem tam se na mě sesype trochu sněhu – na chvíli sklopím hlavu a až to přestane, tak lezu dál. V hlavě mi pořád vrtá jak tohle všechno zase sestoupíme. Na kopec této výšky a v takové prdeli lezu poprvé a cítím se tu jako nahý. Tohle není Chamonix, kde je u tebe vrtule do čtvrt hodiny – a trochu to svádí si dovolovat víc než na co máš. Tady jsi sám za sebe. Do jaké šlamastiky se dostaneš, z té si taky musíš pomoct sám. I menší chybka může skončit průserem.

Martin konečně dosáhl hřebene a nahlédl kolik nám ještě zbývá na hlavní vrchol – dost. Přesně v ten moment mu pod nohami ujíždí vrstva mokrého sněhu. Dalo by se říct lavinka. Nejdříve si říkám, že to je jen další trocha sněhu, o moment později je mi ale jasné že tohle bude větší. Masa sněhu mi naráží do ramen, opírá se mi do batohu a táhne mě za něj dolů. Cepíny mám zaťaté ve firnu bytelně, přesto nemají šanci se udržet déle než desetinu vteřiny. Nejdříve vyjede pravý cepín. Levý stále držím vší silou. Pak se vytrhne i ten. Kurva, bleskne mi hlavou. Ani nestíhám řvát. V tuhle chvíli už jsem jen pasažér. Nabírám rychlost. Po deseti metrech se napne lano. Otáčí mě vzhůru nohama. Na chvíli cítím zpomalení, vzápětí ale zase zrychluju. To jsem strhnul Martina. Cepíny stále pevně držím v rukou, ale v tomhle sklonu, jako brouk na krovkách, není šance začít nějak brzdit. Už jsem se zorientoval a očima zaměřil balvan, do kterého do tak za dvě vteřiny nevyhnutelně napálím.

K mému údivu lano zabírá a já pár metrů před kameny zastavuju. Martina to přišpendlilo k poslednímu friendu a ten naštěstí vydržel. „Seš v pohodě??!“ volá Martin. Systematicky, visíc stále vzhůru nohama, postupně projíždím v myšlenkách celé tělo. Hlava, ruce, nohy, odnikud žádná bolest nepřichází. Všechno se, kupodivu, zdá v pohodě. Nacházím jen díru v goráčovce a pod ní naražený loket. „Jsem dobreeej a ty??!“ Po té ukrutné síle, která mě servala ze žlabu ani památky. Martin mě dobírá zpátky nahoru žlabem. Prolítl jsem ho skoro celý. Nějakých pětadvacet metrů tobogánem. Shodujeme se, že to je dostatečná omluvenka a otáčíme to. Je šest večer. Spacáky ani stan nemáme.

O jeden mrazivý bivak, úplně celou sadu vklíněnců, 15 m repky a navíc odříznutých 5 metrů lana později, začínám získávat důvěru, že i takto odlehlý, divoký, nevylezený kopec, se jakž takž sestoupit dá.

Zbývá poslední slanění. Jižní stěna, poledne. Všude potoky vody, občas lítají šutry. Tady se dva potoky spojují a přes hranu převisu tvoří vodopád. Bojíme se šutrů, chceme už rychle pryč. „Dej kýbl a jeď!“ posílá mě Martin. Skáču do slanění. Všude voda, víc než jsem čekal. Lano vede přímo vodopádem. Oukej, pustím to, ať jsem z toho rychle venku, říkám si. Špatná úvaha!

Najednou se okolo začíná stmívat. Přes sluneční brýle a vodu, co se přese mě valí, nic nevidím. Vodopád mizí v díře pod sněhem. Černé, nekonečné díře. Tam nechci! Povede se mi vyhoupnout z největšího proudu. Je tu menší balvan, na kterém se dá stát. Lapu po dechu a snažím se trochu uklidnit, vymyslet plán. Začínám sundáním brýlí. Pak si dělám pod kýblem uzel. Skáču a dobírám se, abych byl dostatečně vysoko. Pár hlubokých nádechů a jdu na to. Vší silou se odrážím od stěny, zhoupnu se napříč vodopádem a jednou rukou chytám hranu díry. Z posledních sil se převalím ven. Martin je z díry podobně překvapený jako já. Teď už mu ale můžu pomoct lanem ven. Ledová voda mě propláchla pod bundou i kalhotami až do bot. Drkotám zuby a celý se klepu. Svlékám se od pasu nahoru a Martin mi dává péřovku. Až po deseti minutách se začínám zahřívat a uklidňovat.

Zpátky v Base Campu. Sestupování z těchhle bestií už rozumím trochu lépe, ale je mi to k ničemu, protože po traumatech ze Štěpánky už do dalšího pořádného kopce tento výlet nenalezu. O 3 dny později, po cestě pod Kapuru, po přespání na ledovci, mi vystaví stopku „zažívací potíže“. Jsem rád, že se zesláblý dopotácím zpátky do BC (díky za pomoc S a O!). Snědl jsem něco špatného nebo mi podvědomí chtělo zabránit vystavovat se dalšímu utrpení a riziku? Cítím se motivovaně, na tenhle kopec jsme o začátku cílili, ale tělo už nechce? Dva týdny mi z jídla od našeho kuchaře nic nebylo, tak proč teď? A po návratu do BC se zažívání rychle uklidnilo. Možná, že ty dva karamboly během 24 h, přestože fyzicky mi neublížily, zanechaly jiné jizvy, hlubší…

Věcně

• dosažená výška (podle Garminu) zhruba 5850 m, takže vrchol odhadujeme lehce přes 6000