Stát se horským profíkem nejen ve smyslu, že si občas dám prusík a umím zaštandovat, ale že se lezením v horách budu živit? Vzít lidi na pěkný kopec, zprostředkovat jim zážitek, na který nezapomenou a nebo je i něco přiučit?

Vrtalo mi to hlavou už dlouho a na začátku letošního roku padlo finální rozhodnutí jít do toho. Proběhlo přihlášení, zaslání listu túr – takového lezeckého životopisu. Počítají se do něj jen výstupy za posledních 5 let a už jeho požadavky naznačují komplexnost, nutnou pro přijetí do výcviku, jeho úspěšné absolvování a posléze i vykonávání této profese. Chce to mít za sebou slušnou výkonnost na skalách, vylezeno spoustu vícedélek i horských cest, taky alespoň 30 skialpových túr a největším “strašákem” je pro většinu uchazečů splnit 5 “velkých túr” – tam patří třeba klasické alpské severky nebo vícedenní alpinismy třeba v Chamonix.

Mně to vycházelo dobře, že aniž bych se na to musel soustředit, tak mě prostě baví přesně tyhle disciplíny a bericht jsem měl vyplněný uspokojivě a u velkých túr si mohl ještě vybírat. Jediným slabším místem nejen mého seznamu, ale taky “skillsetu” byly a jsou lyže a právě těmi nám v únoru v Kaprunu začaly přijímačky.

Zimní část

Plán byl dát si několikadenní rozlyžování, ale nakonec z toho byl den, klasika. Z garáže jsem vytáhl pavučinami obalené užovky, na kterých jsem naposled stál, když ještě na Dolní Moravě byly jen dvě sjezdovky s pomou. Natočil jsem si na vázku o 2 DINy víc, protože jsem asi od 15 trochu přibral a šel na to. V sobotu dáváme sjezdovky, v neděli regenerační procházku na skialpech a v pondělí už do toho jdeme naostro. Komise, sestávající se ze dvou českých gajdů, jednoho slovenského a profi lektora lyžování z APULu (Asociace profesionální učitelů lyžování), budí respekt. Během dopoledne probereme letem světem celou techniku lyžování, ale co tam není, to do nás za půl den nedostanou.

Po obědě už se máme předvést. Před každou jízdou klepeme kosu při čekání na svůj pokus. Stresy jako na výšce u zkoušek. Zadání “sportovní jízda na 80 %” se daří splnit málokomu a většinou jsme po pár obloucích tak na 110 %. Postupně se snažíme o dlouhý oblouk, krátký a pak přechody mezi nimi. Druhý den nás čeká to samé, jen bereme skialpy a jezdíme v rozbitém terénu okolo sjezdovek. Mezi ostatními si připadám dost nepatřičně a záchranou je mi jen přepnutí hlavy do nastavení “no expectations”.

Následuje zkouška z ledů a pohybu na mačkách, kde už se cítím líp a dokazuju to tím, že po pár metrech padám. Úlevou bylo jen, že Zobča při ukázce vypadl hned dvakrát… Alespoň lezení s jedním cepínem na top rope a takzvaný parkour už zvládám bez kiksů, protože to mě vyloženě bavilo. Nálada opět tuhne, když se čtvrtý den scházíme na vyhlášení výsledků. Nakonec pozvánku k letní části dostává 13 z původních 21 uchazečů a kupodivu jsem mezi nimi.

Letní část

Během léta byla ještě možnost doplňovat túry do seznamu, ale já tam toho měl dost, tak jsem to nemusel hrotit.

Scházíme se opět v září, tentokrát v Moravském krasu a jdeme se rozlézt. Další dny lezeme několik cest 6b-7a na stěně, na Víru blbneme v mačkách, na Vysočině lezeme celý den v pohorkách a jdeme si zaběhat a celá letní části vrcholí tak, jak začala – v Krasu, kde ve Sloupu lezeme několik referenčních oklouzaných cest (6+ – 7). Z Krasu jsem měl respekt, ale nakonec to celkem šlo. Přesun do nedaleké hospody a vyhlášení výsledků. Bohužel tři kluci vypadávají.

My ostatní si můžeme pogratulovat, ale zároveň si uvědomujeme do čeho jsme se to pustili. Budou před námi fyzicky, psychicky i finančně náročné 4 roky a moc dobře to víme.

První kurz na sebe nenechá dlouho čekat a za 3 týdny se potkáváme opět v Brně a čeká nás 6 dní na Hudy stěně. Navázat se, jistit a slanit sice všichni umíme i se zavázanýma očima, ale druhá věc je umět tyto znalosti předávat dál, pracovat se skupinou nebo někomu poradit s lezeckou technikou.

Karel kurz vedl výborně, ale upřímně jsem byl z týdne od rána do večera v tom prašném, studeném prostředí stěny dost zničený. Lezl na mě nějaký podzimní moribundus a představa že “to budem každý den na stěně, tak to hrozně potrénujeme” moc nevyšla. Akci přesto zdárně zakončuji s certifikátem “instruktor lezení na stěně” se kterým, pokud bychom chtěli, hned můžeme začít pracovat.

Další kurz je už outdoorový a čeká nás lyžování na sjezdovkách v rakouském Söldenu. Vyrážet už na začátku listopadu na lyže mi přijde trochu divný, ale aspoň je v údolí ještě podzim a dá se tak celkem v pohodě spát ve fabii. Několik nás (kteří to potřebujeme) přijíždí už týden před kurzem na rozlyžování. Tentokrát už si přivážím i adekvátnější lyže. Na dva dny se nás ujímá APULák Martin a snaží se nám usměrnit naši neexistující techniku. Ne že bychom byli úplně leví a na svahu překáželi – sjet to svižně není problém – ale do správného technického provedení to má hodně daleko.

Další den se snažíme poznatky upevňovat sami, pak dáváme ještě jeden den pro změnu s Michalem a jeden samostatně. Každý den se cítíme na svahu trochu líp. To už přijíždí i všichni ostatní a začíná nám náš kurz na instruktora lyžování APUL C – máme výjimku, že Déčko můžeme přeskočit.

Během pěti dní pilujeme, jak na lyžích stát a jak zatočit, a pak zase – stejně jako na stěně – jak tyto znalosti jednoduše a srozumitelně předávat dál, analyzovat chyby našich klientů a jak jim pomoci na nich pracovat.

Po zkoušce právě z výuky a jednoduchém testu z teorie, se snažíme předvést ukázkový paralelní oblouk dlouhý, krátký a pak tzv. čápa kdy zvedáme v oblouku patu vnitřní lyže. Většina z nás je u zkoušky úspěšná a já, sobecky za sebe, mám opravdu radost, protože cítím, že jsem se fakt posunul, za což mě i náš instruktor Ondra chválí před nastoupenou jednotkou. V překladu – “všiml jsem si vás před týdnem na svahu a nedalo se na to koukat a teď je to jakž takž…”

A to je prozatím vše. Takto vypadal můj první rok na dlouhé cestě k odznaku UIAGM a uvidíme jak to půjde dál. V lednu jedem do Tater a prý to bude záhul!