Je ráno 26. srpna, 8:40 a my stoupáme nad ruzyňskou ranvej. Ten samý den večer dorážíme do Mestie, horského centra Gruzie a o 24 hodin později už stavíme stan na ledovci pod dvoukilometrovou jižní stěnou Šchary. Harmonogram shodný s výletem do Chamonix!

Dostupná exotika a navíc přidaná hodnota, že zde, na Kavkaze, se psala velká kapitola historie československého horolezectví.

Tak mi to Dan inzeroval, když mě sem lákal a zatím jsem nadšen. 

Náš přílet dokonale ladí s dlouhým oknem stabilního počasí, a tak není důvod otálet. V Ushguli, poslední vesnici, navštěvujeme místní vojenskou posádku. Dan má tady v Gruzii dobré vztahy s místňáky, zejména Ruskou Badriashvilli. Její bratr Archill předloni zahynul na Sheldě a Dan s její pomocí dal dohromady jeho velký portrét pro eMontanu. Když se nám Ruska zmínila, že se musíme zastavit za vojáky a získat “permit”, zježily se mi z toho vlasy – výlety posledních dvou let mi tohle slovo dost znechutily.

Vojáci jsou ale velmi přátelští, berou si jen naše iniciály a sice nás to na chvíli zdrží, ale bez jakéhokoliv poplatku dostáváme permit k výstupu na Šcharu a místní tradiční okurkovo-rajčatový salát, který podávají s výborným slaným sýrem a dipem z červené řepy. Na konec údolí tady vede štěrková cesta a my máme štěstí a alespoň na její část se nám daří stopnout míchačku.

Ráno sbalíme stan, asi hodinku kličkujeme ledovcem, vytahujeme mačky, za chvíli i lano. Pro orientaci jsme sehnali jen jedno kloudné topo a historický popis, který Dan vyhrabal v dědově knihovně. Naštěstí směr je jasný – nástup vpravo od velkého vodopádu a po rampách stále vpravo. Nastupujeme zodpovědně zajištění, ale po první délce seznáváme, že v terénu který máme před sebou by bylo lano jen na obtíž. Dan to shrnuje přesně: “Ondra čekal stěnu, v topu to vypadalo jako žlábek a ono je to fakt široká rampa.”

Prostě procházka sutí, kde si jde pomoct po pevné skále jen občas. Ještě, že mám vycházkovou hůlku! Sem tam musíme použít i ruce, ale jinak takhle v příjemném tempu trávíme dopoledne, nálada v týmu je výborná, vtípky lítají. Jen by nemusel být takový hic a ty batohy bychom si uměli představit i lehčí.

Když se nám za rohem otevřou výhledy na další postup, tak dáváme svačinovou pauzu. Se stoupající výškou kvalita skály klesá. Tam kde podle topa bývaly sněhy je teď jen hlína a podobný svinčík. Ve velkém koutu kolem kterého máme lízt, se v (ne)pravidelných intervalech uvolňují zbytky sněhu, cestou dolů přibírají další a je z toho celkem slušný rachot. Na to si budem muset dát bacha. Odchylujeme se tady na doporučení místňáků od originálního směru a lezeme trochu oklikou zleva, což má být lehčí, rychlejší a možná i bezpečnější. Koutem se nám leze hezky, skála je tu zase lepší a už je to tak lezecké, že jsem si musel i sbalit hůlku. Každý kútík jednou končí a začíná být bílo. Mačky jdou zase na boty. Na pár minut se dostáváme do spádnice hnusných séraků, když musíme překřížit vodopád. Ani dnes se ale nenaplňuje Danovo oblíbené “je to sranda, dokud se nad námi neuvolní větší množství ledu”. Malujeme si to, že bychom měli pár desítek sekund zdrhnout kdyby k tomu fakt došlo… 

Sněhy na které nás to dovedlo, ale taky nejsou až tak bezpečným místem. Občas vidíme opodál padat kámen a když obhlížíme kudy dál, tak najednou přilítne kousek sněhu a vpálí mi to přímo do tváře. Chápeme co nám je tady naznačováno, navazujeme se a rychle mizíme. Jsou tři odpoledne a podle topa jsme ve výšce 4200-4300 a někde tady by mělo být místo na bivak. Výšku začínáme dost cítit a vzhledem k plánu následujících dní se chceme “rozumným” tempem aklimatizovat a trochu pošetřit. Očekávanou super plošinku na stan nějak nemůžeme najít, ale podaří se nám udělat si slušnou vlastní. Dana tahle disciplína velmi baví a já mu rád přenechávám iniciativu. Ze vší té iniciativy je ale Dan nějaký utahaný, a tak baštíme, pijeme, vytahujeme i růžovou berličku a doufáme, že ráno míňhlavybolavé večera.

A je nám fakt líp! Jak si kdo ustele… Tak směle vzhůru! Bez lana už neuděláme na tomhle kopci ani krok, ale lezení nás začíná víc bavit. Ne že by to bylo nějak lezecky obtížné, ale prudké sněhové svahy na všechny strany mizí v nedohlednu (a neradi bychom tam zmizeli taky). Šrouby se stávají nejlepšími parťáky. Na předních hrotech rychle nabíráme výšku. Jedno ošemetnější místo ale přece jen potkáváme. Sněhový žlab ústí do kouta s glazurkou. V dopoledním slunci nám stěna nad hlavami zase začíná rychle ožívat. Dan je nadšený že “konečně trochu vejmrd” a já se klepu co mi vysype na hlavu. Jsem totiž chvílemi ve žlábku přímo pod ním a není moc úniku. Naštěstí umí být Dan i opatrnej a když je možnost tak zaštanduje. Střídáme se a už zase většinou po sněhu pokračuju v krasojízdě já. Pak zase ještě jeden úsek po skalkách vychází na Dana a aniž bychom spěchali, tak nám to odsýpá skoro až moc rychle a po jedné hodině odpolední začínáme kutat bivak skoro ve výšce Blanku.

Oháníme se cepíny, led létá na všechny strany a my jsme opravdu nadšení, protože o tomhle jsme dosud jen četli v literatuře. Trochu sněhu a pod ním už jen led. Srovnat si plošinku nám zabere něco přes dvě hodinky a hlavy se nám zase slušně motají. Nejvyšší čas zalézt dovnitř a rozjet koloběh podřimování, vaření a odkrajování salámu. Večer zapínáme data a dáváme vědět jak se nám daří – skvěle. Internety tu sviští líp než ve vlaku mezi Pardubicemi a Zábřehem. Obzor se zbarvuje do nádherných pastelových odstínů, se setměním usínáme a těšíme se na vrcholový den, už by to nemělo být daleko.

Kompletní ranní rituály nám zabírají kolem hodiny a půl a pak už jsme zase na předních hrotech. Když to jde tak se držíme na sněhu, občas přichází mixové úseky a sem tam sníh dojde úplně. Krásně se to střídá, není to nikdy moc těžké, odsýpá to a moc se nám to líbí. Poslední skály za námi a už to dupu sněhovým svahem na vrcholový hřeben. Tyhle svahy jsou vždycky delší než se zdá. Dávám šrouby po dvaceti, pak po třiceti metrech a pak mi stejně dochází, aspoň dvacet už mám vymotáno a k hřebínku pořád třicet metrů zbývá. Trochu prekérka. Mám ale fištrón a tak sundávám batoh a do svahu pořádně zamlátím druhý cepín, který jsem doteď nepoužíval a cvaknu ho. Danovi se takový nestandardní postup samozřejmě líbí, ale naoko pindá, že “kdo se s tím má pak tahat”.

Vršek máme nadohled a taky už máme jasno v tom, co jsme tušili. Že na hlavní vršek budeme muset po hřebeni tam a stejnou cestou zpět. Jdeme poslední metry na hřeben a pak přes velké převěje scházíme do sedla směrem k hlavnímu vrcholu. Jdu jak na potvoru první a mám docela stažené půlky. Obrovské kvádry ledu jsou naskládané podél hřebene, kde je pod nimi pevná zem těžko tušit. Moc do svahu se mi zase nechce kvůli lavinovému nebezpečí. Až když se terén začíná pokládat do docela rozložitého sedélka, tak si oddechnu. Bereme goráčovky, tyčinky do kapsy a ze sedla pokračujeme na lehko. Na hlavním vršku Šchary jsme cobydup. 11:20. Je tu prd jako vždy a celkem fučí. Čučíme do Ruska, podáváme si ruce, ale zároveň víme, že máme splněnou jen první třetinu naší trasy.

Návrat k batohům. V sedle je závětří, vaříme vodu, ale bomba je zmrzlá a moc se jí nechce. Vyšlápneme zpátky na vršek, na který jsme přilezli a prohlížíme si náš další osud. Na tohle jsme se těšili. Hřeben se před námi klikatí jako had a zdá se, že nemá konce. Vede přes centrální Šcharu až na západní vrchol a vzdušnou čarou má kolem dvou kilometrů. Aspoň, že to bude většinou z kopce – západní vrchol je zhruba o 150 m nižší než ten hlavní. Takže pohoda. Moje představa, že s hůlkou v ruce si uděláme pěknou procházku moc nevychází. Hřebínek je celkem ostrý, přímo po hraně se jít nedá a ve svahu často musíme na přední hroty a odšlapávat to do boku. Snažíme se mezi sebou mít vždycky aspoň jeden šroub.

Na dva kiláky to je dost vrtání do ledu a kopání špičkama. Krupicový sníh nepodrží a pod ním je tvrdý led. Chodí se po tom celkem blbě, ale aspoň ty šrouby je do čeho dávat a vypadají celkem důvěryhodně, jinak nevím co bychom dělali. Panoramata na obě strany jsou famózní, ale po pár hodinách už každý krok bolí.

Na jeden mezivršek je hřebínek obzvlášť ostrý. “Můžu jít první? Mě hrozně zajímá jak se to poleze!” ptá se mě nadšeně Dan. “Ale beze všeho!” Pořád mi nemůže odpustit, když jsem mu před lety vyfoukl vyloženě patagonskou délku kolmým sněhem na Kolovém štítu. Chvíli Dan leze po gruzínské straně, pak se přehoupne na chvíli do Ruska a pak zas zpět. Když dojde lano, tak vyrážím za ním, ale po pár krocích v Rusku je mi z toho nevolno. Ne snad z politické situace, jako spíš z dvoukilometrové šluchty pod zadkem. Raději se uchyluji k technice “na koníčka”, která mě dostává z nejhoršího. Lepší mít s kopcem kontakt stehny než jen předními hroty. Dneska už lezeme normálně až do večera a jsme fakt rádi, že nám perfektní drží počasí přesně jak předpověď slibovala. Archil píše o tom, jak pod vrcholem odhazovali cepíny a vše kovové, protože se přes ně hnala bouřka. Tak takovým zážitkům bych se rád vyhnul. Máme i kliku na timing a akorát v podvečer dolézáme do širokého placatého sedla. Kopání plošinky v ledu nám stačilo si zkusit jednou. Dneska jsem vyndanější já, a tak zatímco už podřimuju, Dan ještě venku pořizuje krásnou fotku našeho kempingu s Ušbou v pozadí.

Konečně jsme nemuseli brzdit kvůli výšce, pocity celý den v pěti tisících byly docela slušné a kromě dolezení na vršek jsme zvládli z hřebene odkrojit možná třičtvrtiny. Budíček na šestou. Zase jsme za daných podmínek dosyta vyspaní a teď nám zbývá už jen jeden malý brdek a pak poslední výšvih na Západní Šcharu. O půl desáté máme tuhle “práci” hotovou. Takže už dvě třetiny. Podáváme si ruce, naposled si prohlédneme Rusko a pak už naše pohledy směřují dolů. 

Velmi zřídka lezená cesta Rolleston-Longstaff a opět dva kiláky lezeckého terénu nás dělí od údolí. Dokud se jde po sněhu tak to jde. Když ale začne skála, tak to je tragédie. Maximální rozchrastanost, vyžaduje maximální pozornost na každý krok. Čtvrtý den v akci to není malý požadavek. Jdu pomaloučku, hledám kudy nás to pustí a pod vousy si mrčím, že takhle hrozným terénem jsem dlouho nešel. Když už mi pokoušet se slézat připadá jako jistá sebevražda, tak v tom nějak najdeme zaklíněný šutr, za který jde slanit. O třicet metrů níž klepeme skobku a vklíněnec a pak nás už traverz vyvádí zase na sníh. Ten už nemá dlouhého trvání a tak sundáme mačky a nějak se tím kopcem motáme dolů. Slaňáků je tady naprosté minimum – buď jsou to už historické kousky nebo odbočují z našeho pohledu úplně zcestně bokem z hřebene. Celkem tak necháváme odhadem 15 m repky, většinu sady vklíněnců, 1 skobu a ještě odřízneme 2 m z lana (stejně bylo jedno delší). Se stmíváním dorážíme do sedla před Jižní Šcharou (sedlo cca 4200 m n.m.) – další super místo na bivak, kam nám to vyšlo tak akorát. Vyndaní jsme dneska oba. Už ani nestavíme stan a zaleháme.

Těším se na ranní svítání, které budeme mít jak na dlani, ale místo toho nás budí sněžení. Co to je? Za chvíli přestane a mraky se trhají, ale stejně už se zdá, že se počasí začíná kazit. Akorát čas odtud vypadnout. Jen tu máme ještě tu zpropadenou Jižní Šcharu, která nám zavazí v odchodu. Včera jsme si ji prohlíželi a vypadala jako nepřívětivá hromada rozchrastu. Co už, jdem do ní. Ještě jednou mezitím začalo sněžit, ale za tři hoďky jsme nahoře. Balíme lezecké nádobíčko. Pohled zpět. Bylo to velkolepé. Dan to stejně shrnul nejlépe: “Je třeba rozlišovat mezi krásou hory a krásou pohybu po ní.”

Faktografie

• The Express Traverse – propojení všech vrcholů Šchary (první opakování ve stopách Archila Badriashviliho a Tema Qurdiani), celkem 5 dní lezení 

• nahoru cestou Beknu Khergiani (2200 m, 5B ruské klasy / ED) až na hlavní vrchol 5203 m n. m.

• traverz přes centrální až na západní vrchol (2 km vzdušnou čarou a taky klasifikováno 5B)

• sestup zřídka lezenou cestou Rolleston-Longstaff přes Jižní Šcharu (2000 m, 5A / TD+)