Předvánoční Dolomity

Chtěli jsme velkou stěnu a máme prd. Podmínky a z nich vycházející racionální úvaha nás zahnaly do pro naše lanové družstvo nepříznivého terénu – krátkých úderných cest na dolomitském vápenci. Na druhou stranu jsem velmi natěšen a přesvědčen lézt tak, jako jsem to viděl u celebrit na Instagramu (Gietl, Messner..), jejichž storíčka se nám staly orientační zlatou krávou. A navíc – Martin se do dolomitské čarokrásné říše moc těší, a když to bude úplně blbé, tak pořád je tu Ondrova hláška, že „to vápno se dá, když je na něm aspoň metr zmrzlé vody…“

V posledních slunečních paprscích se z auta loučíme s možností lézt něco smysluplného na Sasso Lungo – jen suchá skála, ze které se i na dálku tupí všechny hroty a smysl hypotetického konání dosti uniká. Takže se soukáme do Martinovy Octávky zaparkované v nejbližší zatáčce, ze které brzy ráno vyrazíme na regulérní „sportovní“ lezení ve stěně Pisciadu.

Nástup je fakt na nic – ta trocha sněhu, která se zde nachází, vytváří v nástupových žlabech naprosté peklo, kdy se neustále boříme a smejkáme s odpornou sutí. Já se ještě bojím navíc o šněrovací kolečko na nových kosmických botách, které nejenže notně odlehčily moje kroky, nýbrž včera v Innsbrucku i peněženku (shopping namísto brzkého příjezdu do hor, super).

Co tedy polezeme? V moři vápna nad hlavou přicházejí v úvahu jen dvě linky. Levá a pravá. Po zvážení charakteru lezení, Martinových reakcí a našich dovedností je nad slunce jasné, že sem budeme muset jít i zítra.

A jelikož do pravé, více zaledněné věci nastupují zrovna dva Češi, je program jasný, i když jako rozlez docela nesmyslný – Eisfall Mur de Pisciadu WI6/M6. Ale řekl jsem si, že polezu fakt hustě, takže směle do toho.

Odporný nástup

„No tohle M2 by docela šlo“, svorně oba komentujeme pasáž cca. 3 metry nad zemí. Z něj je už člověk vyhnán před hotovou věc – krásné a hladké vápno s akorátním rozmístěním čerstvě oškrábaných dírek. V polovině délky se přidává jemná glazura a jako třešničky na dortu sem tam trčí skoby. Dojem dokonalý, provedení ještě lepší. Ani moc nepoužívám ruce, zbraně krásně drží a tak se rozlézáme v tomto moderním stylu lezení.

V první délce

Následuje opět skalní roztodivný výšvih a ocitám se v leďáku. Martin od štandu na mě moc nevidí a já se po euforce z první délky ocitám trochu v krizi, neboť spleť soplů, rampouchů a lákavých skalních kontur dokáže jednoho pěkně zmást. Kličkuji sem a tam a nikdy nevím, zda založit klínek, anebo se svěřit ledovému šroubu v přichlíplém flusanci. Martinovi z toho všeho pak dost výrazně nateče a povídá mi o tom, jak teď dva měsíce marodil a že se moc necítí. Cítím možné ohrožení výpravy, a proto srším nadšením ještě o stupeň více. Ani nepřehrávám, neboť před námi je naprosto neodolatelná délka – z části vyledněný koutek s krásnou spárou. Naprosto dokonalé. Fotky napoví.

Fotokoutek

Problém nastává brzy. Délka za VI+ vypadá opravdu nepříjemně. Z police je třeba odlézt kolmou skálou asi 15 metrů pod převislé ledové záclonky, přehoupnout se přes ně a věřit ve shledání s avizovaným štandem. „Aspoň se rozlezu na tu Sardošku!“ S námahou a nejistotou nabírám oblé díry, tu rukama, tu cepínem. Nadlézám druhou skobu, zvedám se za cepín a zvolna hypnotizuji vytoužený spoďák, ze kterého bych strašně rád cvakl další skobu. Žel, necvaknu, neboť po sérii rychlých trhnutí se ocitám těsně nad policí. Na to, že jsem v pohodě, se Martin tváří nějak moc starostlivě. Tak to je v háji, ulítl mi cepín! Ach jo. Okamžitě si vyžádám Martinův, ale ten se na to moc netváří. Snažím se ho ujistit, že mu ho ze štandu spustím, ale jelikož viděl topo, tak tomu moc nevěří (traverz). Nakonec navrhuju prusík, ale vidím, že to už dost narušuje spolu lezeckou chemii. Navíc se v délce pod námi rozseká seriózně vypadající Rakušák, což na klidu taky nepřidá.

Jsem fakt zklamaný, ale již při slaňování mnou začíná zvolna probíjet onen až moc dobře známý pocit nad nestandardní situačkou, kterou budu zase moct všem vyprávět a ti všichní budou jenom kroutit nevěřícně hlavou. Zbývala délka a půl a měli bychom svoji nejtěžší cestu. Odpoledne pak řešíme ve středisku Corvara procházením zcela nepoužitelných ski shopů. Naše neutěšená situace se zlepšuje až v pizzerii.

V noci sněží. To znamená, že ráno vyhrabujeme auto, abychom mohli odpoledne vůbec vyjet do včerejší pizzerky, kde se nám moc líbilo. A taky již včera tak nepříjemný nástup je ještě strastiplnější. Eisfall Mur de Pisciadu WI5, M6 (zase se to jmenuje podobně) jsem viděl jako první cestu sezóny S. Messnera. První mixová délka vypadá ještě mnohem estetičtěji, než na levém sousedovi, kterého jsme lezli včera. Ale ouha! Zrada. Ony krásné vápencové tvary vůbec neberou. A pod čerstvým sněhem už tuplem ne. Každá lepší dírka byla alespoň zlehka zaváta sněhem a člověk tak vůbec neviděl, co kam strká. A někde toho sněhu bylo tolik, že se jednalo o normální smetáčkování (přirozeně bez smetáčku). Jištění bylo také velmi kreativní, až nedostatečné. Hlavně jsem byl roztrpčen, že jsem se v tom cítil docela pod psa a strašně mně to trvalo. Martin přelézá hezky a rychle, vysviští snad jen z finální glazurky, neboť v Corvaře nevedou tak základní zboží, jako jsou hroty na Singing rock Bandit.

Po těžkostech první délky se terén zaledňuje a my si tak užíváme konečně normální lezení jako „když se jede na ledy“. Po opravdu hezkém lezení dosahujeme finálního štandu, urychleně slaňujeme a sesouváme se k autu.

Nad Corvarou, v dochozí odpolední vzdálenosti, se skví 3 ledové linky nesoucí zařazení do kategorie populární. Doslova běžíme na nástup – Martin chce trénovat v rámci rekonvalescence a já mám lehké nové boty. Martin vybírá leďák levý – Damoklův meč, který už lezl vloni, ale chci si vylézt přímou variantu. Sebe zrealizovaný z dopoledne si užívám pohodičku na štandu a zvolna stmívající údolí pod námi. Dolézáme za naprosté tmy.

Vallunga je ledové požehnané království. Ač jsem zde byl již 4x, tak horečně scrollované výjevy na sociálních sítích vykonaly své. Nezáživný, avšak krajinově úchvatný pochod údolím rychle ubíhá. Vloni jsem totiž zapytlil cestu, která nyní vypadá v podobné, ne li lepší podmínce. Nástup je však naprosto otřesný. Prašan, koncentrovaný v balvaniskovém žlabu je vskutku lahůdka. Ale jsme tady. Mám to tady opravdu rád. Zažil jsem zde naprosto nečekaný lezecký progres, kdy jsem si jeden rok říkal „tak tohle nikdy“ a za rok do toho tiše nastoupil. A dneska jdu udělat něco podobného! Vloni, po tom, co jsme vylezli Piovrru direkt, jsem neodolal první délce Teufles Geige (WI5+/M6). Krásná, tenká ledová linka na celou délku lana. Co se však mělo odehrávat v délkách dalších, to jsem opravdu nevěděl (drytool a visuté rampouchy…). Slanili jsme.

Martin pod T. G.

Zjišťuji, že první délka je v o dost horším stavu, než vloni. Nepříliš ostré hroty a hlavně nedostatek šroubů mne dost znervózňují. Vlastně jsem pěkně nahranej a jen silou vůle se nutím myslet na své oblíbené postavy z horolezecké literatury. Nakonec mě zachrání obvázaný rampouch a já dosahuji naprosto nekompromisního nýtového štandu.

1. délka T. G.

Martin při dolezu nadává, prý si pohnul cepínem zuby a neví, v jakém je má stavu. Je to opravdová legrace! A chce lézt dál! Následuje krásná délka za M6, která je tedy osazena asi třemi nýty, za což jsem docela rád. Leze se mi hezky. Martin, ač s viklavými zuby, je také nadšen.  

Převis v 2. délce

Opravdu krásné a zábavné lezení, ale začínáme toho mít docela dost. Další délka mne stojí už opravdu všechny síly. Od exponovaného štandu se odlézá ještě kus nepříliš pevnou skálou a pak je třeba se vyhoupnout na majestátný visatec. Po převalení přes něj a lehkém traverzu je již vidět konec, řeklo by se dolez. Led je však nepříjemný a mně to už prostě nejde. Ale pomalu a jistě, konečně! Vytváříme slanění a už jen hodně vzduchem se zpět na nástup. Zbytky teplého nápoje, sušenka na cestu, poslední pohledy. Dostavuje se pocit dobře odvedené práce a jistota, že můžeme s klidným svědomím jet domů. V innsbruckém Mekáči pak zahajujeme nefalšovanou vánoční pohodu.  

Lezené cesty: 

  • Eisfall Mur de Pisciadu WI6/M6 (naše levá „rozlezovka”) 
  • Eisfall Mur de Pisciadu WI5, M6 (pravá linka) 
  • Sword of Damocles direct WI5 
  • Teufels Geige WI5+, M6 

Použité vybavení:  

Dan Podráský ambasador Mountain Equipment a horolezec ve výběru Sokolíci ČHS 2021–23