Vánoce trávím v rodinné atmosféře. Hned potom, 27. 12., už s Ondrou rovnáme všechny cajky, včetně dvou silniček a friendů ohromných velikostí, do půjčené dodávky. Vlastně by se skoro dalo říct: traktoru. Staré LT35 vydává hned po nastartování zvuky podobné spíš tomu. 

Jedeme. Cesta krásně ubíhá. Rakousko, Innsbruck, večeře v první italské pizzerii a kempíme kdesi u Trenta. Další den máme trajekt až na večer, rozhodujeme se do repertoáru přidat i nějakou kulturu. Auto necháváme na okraji Florencie. Bereme kola a podél řeky přijíždíme přímo ke slavnému mostu. Následuje trochu slalomu mezi turisty od náměstí k náměstí. Ještě že nemám nášlapy, mezi těmi lidmi, by to bylo ještě vtipnější. Na závěr šlapeme nahoru omrknout sochu Davida. Je odtud parádní výhled. Zpět k autu se dostáváme až téměř za tmy. Sedáme dovnitř a po hodinové cestě tankodromem parkujeme až před trajektem v Livornu.

Na trajektu potkáváme první kamarády a načínáme první flašku vína. Bude to zábavný výlet, už teď je nás 11. Jediné nad čím přemýšlíme je, kde složíme hlavy. Dětský koutek! Ano, myslím, že jsme si vybrali nejlépe jak to šlo. Po šesti hodinách skoro spánku vstáváme s krásným východem sluníčka. Už jsme tady, v Olbii. Snídáme na pláži a hned poté se vydáváme do první lezecké oblasti. Auto necháváme u kempu v Ulassai, mají zavřeno, ale hodný majitel nás tu trpí. Hned střetneme zbylou zhruba desetičlennou partičku Čechů.

Oblast Lecorci je naším lezeckým cílem. Nabízí parádní sportovky v obtížnostech mezi 6b a 8b.

Po rozlezovém dni se sem vracíme až o dva dny později, pohýbat se v jediném místním krapasu za 8a. RP je hodně daleko, ale je to zábava! Volný den trávíme na luxusních okolních silničkách na kolech. Serpentina za serpentinou. Můžeš si vybrat jaký směr chceš, vždycky tě bude čekat pořádná porce výškových metrů.

Za návštěvu v Ulassai stojí ještě stoprocentně Canyon. Víc oblastí už tu nenavštívíme. Souhlasím asi i s kamarády, že to je jedna z nejlepších sportovkářských oblastí na ostrově. Minimálně co se množství a kvality cest týče. S kamarády tu oslavíme Nový rok a poté nás už jedno auto po druhém pomalu opouští. Já do toho ještě onemocním. Přesouváme se do Baunei. Ostatní testují místní vícedélky, prý docela ostré vápno a tahají lajnu na Pedra Longu. Já se každým dnem usilovněji modlím, aby mi bylo lépe a mohla jsem vylézt z postele. Uběhne týden a opouštějí nás i ostatní kamarádi. “No nepojedu přece domů!”, jsem odhodlaná se dát dokupy a ještě něco tu podniknout. 

Naším dalším cílem se stávají lázně San Saturnino. Uprostřed ostrova, uprostřed nížiny, kterou obklopují kopce připomínající Krušné hory. Nekončí to tu ale jen čachtáním v horké vodě. V okolí je neskutečné množství žulových kamenů. Za dvacet minut jsme v Orotelli. Otvíráme vrátka a vcházíme mezi místní dobytek. Všude kolem se trousí kameny všech velikostí. Velké, malé, se spárou či s dírami, oblé nebo s ostrými hranami.

“Tohle není země, tohle je zahrádka!”, rozplýváme se nad tou krásou. Jsme tu sami, jen občas potkáme nějakou zatoulanou ovečku nebo dotěrné koně.

Bouldermatkou nám je půlka z-lite karimatky. Myslím, že ideál. Ondra obíhá všechno okolo, já vybírám skvosty. Je mi jasné, že to nesmím přehánět. Jaký sport je lepší na doléčení se než bouldering? Vždyť se v podstatě jenom celý den válíš pod šutry. A skutečně, pár dní v lázních a na bouldrech a cítím se lépe.

Jedeme na sever. Kvůli tomu jsme přece tady! Zastávka v Olbii na burger a doplnění oblečení. Přeci si nebudu v těch širočinách ničit svoje hadry. Italské džíny za 10 euro se stávají mým kostýmem na následující týden. Auto parkujeme pod Lu Lurisincu, je to kousíček nad Olbií. Večer není nic vidět, ale ráno nás překvapuje okolní krajina. Šutry vyrostly! Místo několika metrových kamínků nad námi vykukuje alespoň stometrový žulový monolit. Nástup se taky prodloužil. Místo pár minut šlapeme do kopce dvě hodiny, ale stojí to za to. Na rozlez se dáváme místní populárku Fessura dello scudo. Nýty tu nehledej, snaží si tu zachovat kameny čisté. Zas tak přísné to ale taky není. Pro sestup jsou navrtané nové štandy. Lezli jsme s jedním šedesátimetrovým lanem, tak jsme radši z vrcholu sešli kousek pěšky. Z podvrcholového sedla už nám ale lano v pohodě stačilo. Na rozlez příjemná cesta, ale ač měla jen 160 m, tak za ten den jedna stačila.

Další den se vydáváme vstříc dobrodružství do cesty od Špeka s Plagátem. Cucina Tipica. Boulder přes převísek vychází na mě a já si ho náležitě vychutnávám. Nekonečný žůžo labůžo ve spárce nad ním si dává Ondra. Do deníčku si zapisujeme první přelez téhle parádní cesty. Když přijdeme k autu, zjišťujeme, že máme problém. Někdo se nám snaží překazit lezení. Za předním sklem svítí oranžový papír, na kterém stojí něco jako “Proprieta privata, vypadněte, už vás tu nechci vidět”.

Jen tak se ale nevzdáváme, na Lu Lurisincu máme ještě jeden projekt. Baba Jaga. Tu prej nesmíme vynechat, širočinové blaho. Kopec objíždíme z druhé strany a následující den šlapeme až ze San Pantaleo. Co kilometr se nám snaží naznačit nějaký hajný, že jako máme dávat bacha, že tu probíhá hon. Sem tam kolem nás prosviští pes s očipovaným obojkem, ale po úmorných asi třech hodinách se skutečně dostáváme pod monumentální širočinu. 

Ondra bojuje v první délce, nějak se mu nelíbí rozměr okolo #6 frienda (to je ten zelený BD, jeden z největších). V další, údajně nejtěžší délce, přebírám vedení já. Z koutové širočiny to přechází víceméně do hodně úzkého komína a i ten se začne rozšiřovat. Hledat jištění tu úplně nemá cenu. Dole mám jednoho, poměrně otevřeného, zeleného frienda. Štandy hledám uprostřed komína. Pak už nám chybí jen kousek ke známému vršku. Čeká nás jen nekonečná štreka zpět k autu. 

Posouváme se dál

Sardinská žula nezklamala. Lu Lurisincu nás nadchlo. Byl tu jen jeden problém, hrozně tam fouká. Posouváme se tedy dál. Restday trávíme na kole v okolí Arzacheny. Je tu krásná krajina plná žulových balvanů. Tady by ještě šlo udělat prváčů! Škoda jen, že většina je docela dost položená, takže žádný prásky by to nebyly. Obdivujeme množství těžkých bouldrů přímo v centru Arzacheny. Skoro v ničem si neškrtnu. Posouváme se dál, pod Monte Pulchiana. I tady řádili Plagát se Špekem. Nalézáme do cesty Sparo Rapido. Je to ze severní strany, a tak kromě větru tu přibývá i množství mechu a lišejníku.

“Bude to hezké, nejlepší cesta!!”, říkali. Možná mám trochu jiný vkus a možná jen blbou podmínku. Vychází na mě klíčová a nejdelší délka. Širočina střídá komín a ke konci ještě pěknej bouldřík v mizící spárce. Cesty jsou krátké a my si dáváme ještě druhou. Pocahontas. Místní populární sportovku. Stojí to za to, lezení v rajbase po křemenné žíle je skvělý. Chvíli ale trvá než si na tenhle styl ze spár přivykneme. Kromě vícedélek tu kluci řádili i v jednodélkách. Tři krásné směry nechali pod Pulchianou. Když se k nim ale další den dostaneme, je mi fakt špatně. Otáčím to, musí tu počkat na jindy.

Dost bylo odporného větru. Chci na jih. Na sportovky, na sluníčko. Se zastávkou v Terme di Casteldoria jedeme na sportovky jižně od městečka Samugheo. Posledních několik kilometrů už jen sjíždíme po uzonké silničce z kopce kamsi do neznáma. Parkovat se dá přímo vedle lezecké, v zimě opuštěné, ubytovny Rifugio di Medusa. Běžíme do skal. První den si užíváme kolmice po lištách v sektoru Anfiteatro. Druhý den se vydáváme o něco dál.

Sektor Araxisi nabízí několik neolezených krápníkových cest v obtížnostech od 6c do zhruba 7c. Těžších cest tu ani moc není, ale za to je tu spoustu projektů. Asi by sem měl zajet někdo, kdo to změní.

S kreativními pohyby mezi krapasy se zase dostávám do svého živlu. Jediná škoda je, že jsou občas docela olámané a chvilkama jsem si říkala, že by vlastně ani nevadilo tady mít helmu. Kromě lezení si užíváme i tepla a sluníčka. Leze se hned nad vodou, tak se dokonce jdeme uprostřed dne zchladit do potoka. K autu se vracíme až za tmy. 

Restday vynecháváme a navštěvujeme ještě sektor Apoteosi. Lišty, krápníky a klid, nikde nikdo. Jen my dva uprostřed obrovského zeleného údolí zalitého sluncem, odkud po všech stranách koukají oranžové a šedé skály. Je to tu kouzelné. Přichází ale zase čas se přesunout. Jedeme do lázní. Do třetice všeho dobrého. Terme di Fordongianus, starořímské lázně, o kterých nám vyprávěla Anička Kuchařová. Tyhle nás vlastně přivedly k nápadu hledat i jinde. Voda tu ale stejně jako v Terme di Casteldoria vyvěrá příliš horká. Ideální teplotu musíme hledat až po smíchání se studenou vodou v řece. Serpentiny v okolí nezklamou. Není nic příjemnějšího, než si po vyjížďce na kole dát teplou koupel. Snad ještě příjemnější je fakt dobře se najíst. Nedaleko je městečko Ghilarza. Na první pohled vcelku ošklivé, ale své vzhledové nedostatky dohání gastronomií. Nejprve mě uspokojuje cukrárna La Dolce Víta di Gian Piero Loddo. K dokonalosti to pak dotáhne Pizzeria da Giulio.

Výlet se chýlí ke konci, máme poslední týden. Druhý restday trávíme opět v prvních lázních. Další plánovanou zastávkou je Cala Gonone. Potřebuji vidět Millennium cave. Jestli mě na sportovkách něco fakt baví, jsou to krápníky. Přístup dlouhý, ale rozhodně za to stojí. V levé části jeskyně si dáváme jednu cestu za druhou. Obtížnosti mezi 7a-7b+, to by šlo. Skoro si připadám konečně zdravá. Je to prostě bomba! Určitě tohle místo stojí za návštěvu i jen tak bez lezení. Druhou a poslední oblast, kterou v okolí vybíráme je Pederiva. Jedny z nejstarších cest tady. Namotivovaně dávám pokus i do těžší cesty, ale tělo je pořád unavené. Odškrtáváme si ale další parádní navštívenou oblast. Ještě večer pokračujeme dál. Pro změnu na žulu.

Úplnou náhodou narážíme na krásný žulový monolit Locherie. Je tu více cest, spíš lehčí obtížnosti. Dáváme si jednu z populárek, tu nejdelší. Je tu klid, zase nikde nikdo. Jsem tu spokojená, i když jen tak zevlíme kolem auta. Ještě jeden lezecký den ale dáváme. Absolvujeme nekonečný tankodrom, abychom zaparkovali pod masivem Istiozza. Spolu s ovečkami míříme k nástupu. Těžko se tu vybírá, co lézt. V každé cestě je alespoň jedna širočina. No, co už. Bereme nejjasnější linii a musím říct, že takhle krásnou a komplexní spáru jsem tady snad ještě nelezla. Tuším, že to bylo za 6b, ale vystřídalo se tu všechno od komína po žábu a na závěr i kus plotny s prstovkou. Skvost v zemi nikoho. Dobře, štandy tu jsou, takže sem občas asi někdo zavítá. Na vedlejší masív vede dokonce 7c, Batman. To si ale pošetřím na jindy.

Balíme se. Poslední noc strávená u moře, gastroporno v Olbii a už zase čekáme na trajekt. Na to, že to ze začátku vypadalo, že to po týdnu otočím a pojedu domů, tak jsme si to slušně užili. Na výletě jsme byli měsíc a projeli jsme sotva půlku ostrova.

Lézt se tu dá skoro všude. Ať už tě baví sportovky, trad, bouldry nebo vícedélky, ať už máš radši vápno nebo žulu, tady si něco vybereš. Ta rozmanitost, nejen rozmístění šutrů, ale i celé okolní krajiny, je prostě neuvěřitelná. K tomu všemu ten nádech jižní Itálie.

Kromě nekonečné odpolední siesty se mi tam vlastně dost líbilo. Kdybych měla vypíchnout to nejlepší, vlastně by se vybíralo dost špatně. Každé místo mělo něco do sebe. Nekonečné sportovky a serpentiny kolem Ulassai. Teplo, moře, sportovky a vícedélky kolem Baunei nebo Cala Gonone. Údolí klidu u Catello di Medusa. Větrné dobrodružství na neposkvrněné žule na Lu Lurisincu nebo Monte Pulchiana. Bouldrové království v Arzacheně a Orotelli. Všechny lezecké oblasti skvěle doplnily návštěvy termálů. San Saturnino, Casteldoria a Fordongianus. “Tak Sardinie, vidíme se zase příště!”

Body na mapě zde: