“Nejlepší horolezec
je ten starý.”

Abychom se i my dožili svých zasloužilých lezeckých důchodů, vyrazili jsme pod vedením Zobana (Radek Lienerth) – pána metodiky – do jeho letní školy.
Z povinných předmětů nás čekala např. kramponáž, záchrana z trhliny či sebezáchrana, v případě, že parťák při studiu věnoval více pozornosti žulovým velikánům, než Zobanovi.

Netřeba zmiňovat, že počasí standardně úplně nepřálo…(viz Sokolíci v Tatrách nebo v Rakousku). Stále se nemůžeme shodnout, kdo je viníkem vždy přítomných nepredikovatelných monzunů. Došli jsme ale k závěru, že správný Sokolík musí umět i z takové podmínky vytěžit maximum. Zásady jdou stranou a my se vydáváme vstříc alpinismu s lidskou tváří!

Tunelem projíždíme na italskou stranu masivu, kde se podmínky ukazují příznivější maximálně tak, co se kávy týče. Nebe se opět proměnilo v konev plnou vláhy a my plní očekávání hned po rychlém espressu na spodní stanici Pontal d’Entréves nastupujeme na lanovku. Pro mnohé z nás je tento alpinistický styl opravdu kultovním zážitkem.

V pohodlí chaty Torino se probouzíme na již známou melodii Petra Rezka. Déšť vystřídal sníh – sněží krásně! Nastal den, na který se všichni těšíme asi nejvíce. Na programu dne je nácvik záchrany z trhliny – obávaná alpinistická disciplína, která v sobě skrývá jakési tajemno. Právě ono tajemno je strůjcem vzrušení, které nás tlačí vydat se do nepříznivé podmínky panující za okny chaty.

Do bitevního pole nahazujeme plnou výzbroj od Mountain Equipment a vyrážíme směrem k cvičné trhlině, kterou máme, jak by se dalo říct “téměř za barákem”.

Naše dosavadní zkušenosti s trhlinou jsou v týmu téměř nulové. Osobně jsem ale měla tu čest se s jednou takovou pár let zpátky utkat. Byla to takzvaná rychlá smrt, 1:0 pro trhlinu. Já si z našeho utkání odnesla 10 šroubů – bohužel ne těch do ledu…

Zoban pečlivě prochází strmý rozbitý svah, který nám po zbytek odpoledne poslouží jako dokonalé hřiště. V duchu “důvěřuj, ale prověřuj” v jeho horní části následně vykopává asi tři sněžné kotvy, které poslouží jako backup – záložní systém, který by v případě našeho selhání zachytil pád parťáka. Nic nesmí být totiž odkázáno na naše začátečnické schopnosti.

Jdeme na to! Mým parťákem je Albert, který si, jako by nic, vesele vykračuje směrem k hraně trhliny. Najednou se všechno odehrává hrozně rychle, přesně tak, jak si to pamatuju z minula. Albert skáče a mně podjíždí svah pod mačkama. Po chvíli se prudce zastavím. Podařilo se mi pád zachytit hned z první dobré, tíhu osudu teď nesou má bedra. Pozice mých nohou není nikterak ideální, dokážu však pracovat s těžištěm a najít polohu, ze které budu cepínem schopna vykopat kotvu. Z poza zad se ke mně line Zobanův škodolibý smích. Lýtko je v pohodě a tak nezbývá nic jiného, než se mačkou prokopnuté nohavici zasmát.

Loďákem navazuju kevlarovou smyčku okolo cepínu. Až by se zdálo, že už je téměř vyhráno, přichází však nejkritičtější okamžik celé záchrany – převěšení do kotvy. Začínám pociťovat váhový rozdíl, který mezi námi je. Z ničeho nic o kousek popojedu. V hlavě mi problikne, že bych měla převěšení zvládnout co nejdříve, jinak poletím střemhlav přímo za Albertem. Backup nade mnou vytěsňuju z hlavy, snažím se reagovat jako v reálné situaci. V jednom okamžiku mi kotva témeř vyletí, kvůli posunu už nejsem v ideální pozici abych na kotvu dosáhla nohou.

Kotva drží! Z posledních sil jsem ji ještě zvládla zakopat hlouběji. Pokračuju ve sledu předem naučených úkonů. Navazuju prusík, jdu se podívat k okraji trhliny a domlouvám se s Berťou na dalším postupu. Po laně mu posílám microtractiona, který je spásou pro nás oba. Tentokrát tedy skóruju já a vyrovnávám na 1:1!