Tuhle cestu jsme měli v merku úplně od začátku, ještě při plánování naší závěrečné expedice do severní Indie s týmem Sokolíků.

V roce 2023 cestu vylezli Moritz Sigmund a Patrick Tirler alpinistickým stylem one day push. To ale nechalo v cestě spoustu otazníků ohledně volného přelezu, protože kluci v cestě dělali dva pendly a v některých délkách odpočívali ve frendech. Po společném callu jsme se dozvěděli, že cesta by mohla jít volně okolo obtížnosti 9+ UIAA, a to nás velmi zaujalo.

Trajbi strávil dobrou část expedice v údolí Rangtik Tokpo maroděním, ale když se náš výlet pomalu chýlil ke konci a čas ubýval, rozhodli jsme se, že i přes nepřízeň počasí nemůžeme dál čekat a musíme jít all in.

Den 1

Balíme si věci a jídlo na cca 3–4 dny. Po dlouhém zvažování, jestli tam bude, nebo nebude police, si nakonec bereme vypůjčenou portaledge. Batohy jsou těžké a postupujeme pomalu. Nastupujeme Cunkou (6a+), ale ta na nás po asi 15 metrech vychrlí salvu kamení a my bez velkého váhání utíkáme doleva a vlastní variantou postupujeme vzhůru.

Je to sice bezpečnější, ale zato mnohem větší anabáze, protože haulovat komíny je prostě peklo. Střídavě nám sněží a počasí celkově není nic moc. Za šera dolézáme do prvního sedýlka, kde poprvé stavíme portaledge. Po prvním zalehnutí praskly dva strapsy, a tak improvizujeme, svazujeme, předěláváme a užíváme si první noc této bigwallové dovolené.

Den 2

Napoprvé se nám to moc nepovedlo, a tak se ráno probouzíme s mokrými spacáky do zasněženého prostředí. Venku je asi 200% vlhkost. K snídani dáváme náš slavný „pack lunch“ – brambory obalené ve skořápkách od vajíček a placku… Taky jsme to mohli dát jinam než na vršek haul bagu.

Nezbývá nám nic jiného než vyčkávat. Okolo poledne začíná skála pomalu vysychat, a tak všechno balíme a pokračujeme ve výstupu. Zase to jde žalostně pomalu, protože terén je traverzový a místy lehce položený.

Po úmorném boji se již za tmy dostáváme na poličku, kde jsme chtěli spát první den. Dáváme nýt na portaledge a tentokrát se nám ji konečně povedlo vyrovnat, takže je to i trochu pohodlné. Vaříme zasloužené jídlo. A abychom nevyšli ze cviku, dáváme tikka masalu.

Den 3

Scénář z předchozích dní se opakuje. Skála je durch a sněží. Jediný benefit je, že naše spacáky už jsou jenom „vlhké“. Čekáme a užíváme si tu bigwallovou pohodu. Písničky, tyčinky, spánek a, jak říká Trajbi, tohle je ta „dovolená ve vertikálním světě“.

Ve dvě odpoledne se počasí umoudřuje, a tak vyrážíme na zteč. Trajbi na OS překonává první problematickou délku – traverz z jedné tenké spárky do další spárky, který se původně lezl pendlem.

Další délka je odlez od štandu po mikráčích do další spárky. Konečně to krásné lezení, na které jsme celou dobu koukali z BC.

A jsme u pověstného traverzu. Beru kovárnu, dávám dvě postupové skoby a jeden pecker, ze kterého dávám postupový nýt, na kterém jsme byli domluvení s Rakušáky, že by se tady vážně hodil.

Vracím se zpátky na štand a chystám se na pokus slavného traverzu za 8+. Dávám ho z první dobrý a po konzultaci s Trajbim ho shazujeme na 8. Přidáváme na štand jeden nýt, a protože nás tlačí čas, slaňujeme zpět k naší portaledge.

Po konzultaci počasí s BC má být další den hezky, a tak nastavujeme brzký budík a spokojeně vplouváme do suchých spacáků.

Den 4

Vstáváme ještě za tmy, jenže počasí nám říká, kdo je tady pánem, a tak zalézáme zpátky a vracíme se k našim vyčkávacím aktivitám ve spacáku.

Okolo poledne to zase vypadá celkem dobře, a tak jumarujeme 60 m tam, kde jsme včera přestali. Trajbi posílá klíčovou délku za 9-, plnou tenkých spárek a technických kroků, v krásném rekordním čase 2 h 30 min.

Vybíhám jednu délku k obávanému pendlu. Přidáváme nýt a Trajbi se chystá na pokus. Po pěkné houpačce do štandu se střídáme. Já jsem si tam hodil taky jeden pád a sněžení, které prudce nabírá na intenzitě, nám začíná shazovat morálku.

Každopádně se pouštím do ještě jednoho pokusu a zázrakem se i přes vlhnoucí skálu dostávám přes těžké místo a valím lehčím nahoru, abych mohl rychle udělat štand. Sněžení začíná sílit a už ani moc necítím ruce.

Tím je rozhodnuto – dáváme se na ústup. Naštěstí nám to vychází na dvě přímá 60metrová slanění k našemu obydlí.

Den 5

Vstáváme opět za tmy. Počasí má být dobré, ale tomu už tady nikdo nevěří. K snídani máme poslední zbytky… Dáváme si preventivní ibáč a začínáme jumarovat nahoru. V těch 5500 metrech už je to docela rychta.

K naší radosti vychází slunce a vypadá to na krásný den. Skála je ještě místy dost namrzlá, ale to nám nebrání v tom, abychom se úspěšně probojovali posledními délkami k vrcholu.

Pomalu nás začínají hřát sluneční paprsky a ocitáme se na vrcholu. Po pěti dnech si konečně užíváme radostné chvíle summitu. Kocháme se výhledy a pomalu se chystáme na sestup. Je deset hodin dopoledne.

Ladíme místo na být tak, abychom se napojili na naše předchozí fixy. Vyšlo to úplně skvěle a přímo z vrcholu slaňujeme 50 m, 55 m a 60 m k naší portaledge.

Balíme věci a vydáváme se na úmorný sestup na těžko, ne úplně dobře slaňovacím terénem. Na zádech se mi houpe portaledge do takového téčka, takže koordinace na laně není úplně nejlepší, ale co už.

Trajbimu je špatně, a tak vždy jedu první a dělám štandy. Každopádně po cestě necháváme ještě jeden nýt, několik skob a vklíněnců a vlastně všechnu zdrhačku, co máme s sebou.

Dolů se úplně prošití dostáváme akorát na západ slunce. Naštěstí nám naši kamarádi Johanka a Fejtič jdou naproti a pod stěnou nám berou část věcí. Dostáváme uvítací ibáč, abychom to nějak došli do BC.

Večer, jelikož je náš poslední, dostáváme od kuchařů úplnou hostinu v podobě tuňákových momos, které jsou výborné, ale naše stažené žaludky lehce protestují.

Celou cestu se nám povedlo vylézt týmově volným stylem „ground up“ za pět dní (22.–26. 7. 2026). Přidali jsme nové slanění z vrcholu, kde jsou buď dobré skoby, nebo nýt, a jeden postupový nýt v traverzu.