Velikonoční Ortler

„V Arcu je prý zima a tady jsou za ní aspoň body“, zdůrazňuji výhody lezení v horách. Šlapeme s Ančou na Tabarretahütte a zvědavě okukujeme zítřejší program – severku Ortleru (3 905m). Údajně největší ledovou stěnu východních Alp. Dokonalá charakteristika potom zní „velkolepá ledová túra, ročník 1931”.

Ortler beru jako ideální intro pro lezení velkých severek. Charakter se mně moc líbí a již dlouho jsem po něčem takovém toužil. K ledům a zvlášť ledovcům chovám ale divné city. Na jednu stranu žasnu nad jejich krásou a tak jako posvátně se jich trochu bojím. Taky mi však připadají takové nemístné, smutné, v posledním tažení. Asi jako vyvrhnutý mrtvý Kraken na pláži. Bezbranný, ale stále hrozivý. Jak tam visí ty séraky, chapadla, čelisti… Co kdyby obživl?

Vítá nás Martin s Filipem, kteří nám předehřívají ucházející, avšak kamny neoplývající winterraum. Deky tu ale jsou. Ani se pořádně neuvelebíme a vítáme se s dalšími, již zcela nečekanými spolupachateli – Radarem, Karolínou a Lenkou. Bude plno. Stěnu letos lezli zatím jen 3 dvojky, z toho jedni Češi a jedni Poláci. Je nám jasné, že nával Čechů vůbec nemusí znamenat dobré podmínky ve stěně. To spíš mokrý Labák, či nutnost vyčerpat dovolenou. Dva později dorazivší Rakušané to už nijak nevytrhnou. Po družném a konzumním odpoledni jdeme spát. Budíka z původních 2:00 přesouváme na 3:00, aby to nebylo tak vražedný.

Třpytivé séráky vpravo. (foto: Martin Chlumský)

„Spadla tam obrovská lavina!“, jsou první slova, která „ráno“ slyším. Martin si totiž toaletu načasoval natolik nešťastně, že viděl něco, co neměl. Naším budoucím působištěm projela velká osudová. Chvála pohodlnosti a lajdáctví! Dřívější vstávačka by nás tentokrát doslova fakt zabila. Rozpaky se daly krájet. Prekérku rozřeší Radar. „Pojďme to brát jako dobré znamení“, povídá. Takže kaše, poslední velikonoční jidášek, mačky. Kolo štěstí se roztáčí. Ve 4 hodiny již funím za Ančou čerstvým laviništěm. Ve studeném ranním vzduchu se mi fakt dýchá, chrchlám jak tuberák a říkám si, že je fakt dobře, že jsme v té Evropě s tou emancipací tak daleko. Anča šlape stopu pěti klukům! 

Druhé zúžení. Oblézáme zprava. (foto: Martin Chlumský)

Samotná cesta se člení na několik částí. To, co ji dělá nepříliš bezpečnou, je pás ohromných visutých séraků, které se průběžně odlamují. Nejhorší je úplný začátek, který svádí nepořádek z celé stěny. Nyní v něm leží čerstvá lavina, která pohřbila připravenou stopu ze včera. Jedná se o úsek opravdu nezáživný a namáhavý. Následuje první zúžení, kde je již možnost se trochu nadechnout. Navíc se terén zvedá a cepíny v ruce již poskytují pocit alespoň nějakého lezení. Pocit falešného bezpečí odvíjející se od našeho počtu ve stěně je k nezaplacení. Reálnou bezpečnost poskytne výše kuloár – odvádí nás více doleva, mimo dopad ledu. S kýčovitým jitrem tak opadá definitivně pocit ohrožení. Nad čerstvě nasvícenými horami plují potrhané mraky, bílé vršky doplňují propuklé jaro dole v údolí. Hořkosladký kontrast. Tady fouká, teplota nejarní, sem tam jede prachovka. Anča nasazuje péřovku, já mikinu. Provádíme finální zateplovací úkony. Oba lezeme v teplých rukavicích. Peřím a kapucemi zaopatřeni se zvolna navazujeme a vyrážíme. 

Masa ledu. Vpravo se dolamují kusy, které ohrožují spodní partie stěny (foto: Dan Podráský)

Vymotávám 60 metrů a pokračujeme kus na souběh. Pod druhým trychtýřem štanduji. Radar se mě ptá, zda má lézt tím koutem přímo. „No jasně, tak kútik, viď“, dostane mojí typicky prokoutovou odpověď. Čekáme. Koutek tento asi ale není pro jednou tím pravým ořechovým. „Oblezte to zprava, vypadá to tam v pohodě“, dostává se nám rozřešení navigační otázky. Vyrážím tedy do ploten a labilních prašánků. To mám rád taky. Navíc to není nijak těžké a přesně po 60 metrech vyhrabávám spárku na štandovací friendík. Zmocňuje se nás nadšení, neboť nad námi již vidíme hlavní artikl stěny – cca. 400 metrů konstantně ukloněného ledu. Sklon tak 60 stupňů, někde více, jinde méně.  Další délkou ho dosahuji. 

Kontinuální sklon a dálavy před námi (foto: Anča Šebestíková)

A pak to vypukne! Připomínáme pomalu sunoucí se brouky zakusující se do ledu. Na rozdíl od hmyzu máme však jen dvě nohy a ty zvláště v lýtkové oblasti dost bolí. Pokoušíme se o souběh, ale první asi 4 délky nakonec vylezeme spíše štandově. Útěchou nám je jistota, že v této stěně opravdu nemůžeme zabloudit. Led je přívětivý a spolu se sklonem nečiní žádné technické potíže. Jsme rádi za lehké batohy. Možnost bivaku jsme odsunuli do říše znepokojujících snů. V batohu nás tíží pouze emergency pytel a spolehlivá péřovka. Já jsem noci se stejnou výbavou už překlepal a snažím se nemyslet na to, že to bylo převážně v létě. A Anča, aby nic nepodcenila, v péřovce leze raději po celou dobu.

Brouci zakusující se do ledu (foto: Dan Podráský)

Posledních 200 metrů už na souběh. Kolem poledne se převaluji na sněhovou pláň a budím dojem, že jistím. Shledáváme značně větrnou zimu. Nabaleni teď ve všem, co máme, se došouráme k vrcholovému kříži. Radost mi kazí kašel a zimnice, místo vytoužených tortill s tofu paštikou užírám Brufen. Vrcholové ceremonie, přeskupení matroše a mažeme dolů. Navázáni na laně se ledovcem ubíráme jak spořádaná kachňátka. Po jednom slanění pak už pokračujeme na volno. 

S Ančou na vrcholu (foto: Martin Chlumský)

Najednou si kecnu na zadek. Nic zvláštního, avšak na skelném ledu se dávám zvolna do pohybu. Než si stačím ujasnit, jak bych tomu mohl zabránit, řítím se po ledovci dolů. Říkám si, jak to asi dopadne, neboť již nemám pranic v rukou svých. Život, ba ani pořádně cepíny. Zachraňuje mě šťastné rozmístění zasněžených trhlin – do jedné to vpálím a znovu ovládnutým cepínem zastavuji. „Snad to nikdo pořádně neviděl, to je zase trapas“, říkám si, a dělám jako že nic. Naštěstí se to stává i v lepších rodinách – kus ode mě předvedl taktéž velmi zdařilý a nepříliš kontrolovaný kousek olyžněný Radar. No, ať už jsme dole! 

Snažím se najít smysl aktuálního života. Definuju si ho jako lekci trpělivosti a vytrvalosti, kdy vzhledem k ostatním nemohu nic urychlit. To vždycky egoisticky trpím!

Jenže chyba lávky! Ono se řekne „sestup normálkou“. Ortlerovská normální výstupová cesta je totiž pěkně dlouhá a komplikovaná. Rozpraskaný ledovec, zasněžené hřebínky, ferrátky. Hlavně ale zdržují četná, a v 7 lidech pomalá, slanění. Snažím se najít smysl aktuálního života. Definuju si ho jako lekci trpělivosti a vytrvalosti, kdy vzhledem k ostatním nemohu nic urychlit. To vždycky egoisticky trpím! To s Ondrou ve dvou… Na druhou stranu lekce pokory v podobě výše popsané krasojízdy již proběhla. Tělo se tedy definitivně přepíná do kategorie „dlouhá šichta“. Dokonce se i zahřívám a snažím se angažovat v urychlení sestupových procedur. 

Ty končí kolem 22. hodiny na chatě. Poslední úsek byl ale skutečný očistec! Hrabali jsme se hluboce nepřátelským prašanem, kterým jsme pluli místy až po prsa. Poněkud absurdní situace, když byla chata na dosvit čelovky. Po tomto vypečeném potvrzováčku však již opožděné večeři a teplému nápoji nestálo nic v cestě.

Celá stěna odspodu (foto: Martin Chlumský)

Technikálie: 

  • Ortler (3905m), severní stěna. 1200 metrů, TD.
  • Vylezeno a sestoupeno zpět na Tabbaretahütte za necelých 18 hodin.
  • Na chatu jsme si vynesli spacáky, do stěny pak již nastoupili zcela nalehko. Jen emergency vak, péřovka Xeros (Anička měla péřovku Sigma) a na sobě goráčovka, neprofuk a mikina. Jako nouzový nadstandard jsme si dopřáli akorát Jetboil.
  • Na sedáku pak cca. 8 šroubů, 2 friendy a odpovídající počet presek. Nabroušené hroty pak lze velmi důrazně doporučit.
  • Lezli jsme na trochu zbytečných dvojitých lanech o délce 60 metrů. Stačilo by jedno.

Dan Podráský ambasádor Mountain Equipment a horolezec ve výběru Sokolíci ČHS 2021-23