
Ondra Mrklovský: o krok blíže k odznaku UIAGM
Zima a jaro přinesly našemu ambasadortovi Ondrovi další pořádnou porci výcviku. Skialpy v Ötztalu, lavinová problematika, první pomoc v Krkonoších, lanové techniky na Vysočině i vícedélkové lezení v Arcu. Co všechno musí budoucí horský vůdce zvládnout a proč nestačí být jen dobrým lyžařem nebo lezcem?
Můj výcvik na horského vůdce je v plném proudu. V prvním článku jsem popisoval jak probíhaly přijímačky, prošli jsme si na stěně základy do lezení a na sjezdovce se snažili postavit základ pro všechno další lyžování. Během zimy a jara jsme absolvovali další 4 kurzy a zase to bylo našlapané, tak pojďme na to.
Sraz byl v Ötztalu a první dva dny jsme věnovali seznamovacím túrám z Praxmaru a Kuhtai.
Nejdříve jsme si vyzkoušeli pozici klienta a pak postupně přebírali vedení túry víc a víc na sebe. Na začátku února byly tuto zimu sněhové podmínky dost záludné, což bylo celkem fajn pro výcvik, ne už tak fajn pro naše skluznice. Sice jsme lyžovali pěkný prašan, ale základ chyběl a “žraloků” schovaných pod jeho hladinou bylo všude dost. Po druhé túře jsme se přesunuli na Amberger Hütte, kde jsme strávili zbytek týdne. Mimochodem tamní kuchyně je skvělá!

Pokračovali jsme zde ve výcviku zejména v terénu. Každý den jsme vyrazili na delší nebo kratší túry, které jsme kromě horších sněhových podmínek museli přizpůsobovat i proměnlivému počasí – opět výukově lepší, než kdybychom měli týden v kuse azuro.
Zajímavé jsou třeba změny směru větru, které jsme pečlivě sledovali – jednak v předpovědi a zároveň v terénu podle sněhových tvarů.
Vítr může přemisťovat velké množství sněhu a má to svůj důvod proč se mu říká “architekt lavin”.
Po večerech jsme zabrousili do teorie (nejen) lavinové problematiky a bylo toho taky dost. Do teď jsem netušil kolik různých druhů sněhu rozlišujeme a jak se mezi sebou přeměňují. Zvlášť oblíbený je tzv. hranatozrnný sníh, lidově cukr krupice, který byl tuto zimu všude a vytvářel nebezpečnou nestabilní vrstvu. Právě díky němu nám to pod nohama často dělalo “vžum” (to je terminus technikus!), když si tato vrstva sedla. Taky ve sněhových profilech, které jsme si kopali byl poznat hned.

Zábavnou akcí byl nácvik transportu zraněného. Naučili jsme se udělat skluz z lyží, uložit na něj pacienta a odtáhnout ho na chatu. I z kopce celkem dřina. Připomněli jsme si jak vypadá papírová mapa, co je to azimut a v neposlední řadě jsme poctivě cvičili s pípákem a sondou za chatou a měli z toho taky přezkoušení na čas.
Po kurzu jsem si rovnou ještě vyťápl na wintráč na protější Winnebachseehütte, i zbytek zimy toho na pásech našlapal na moje poměry dost a zakončil to stylově na lyžích na Blancu …

Znovu jsme se celá partička potkali v půlce března v Krkonoších. Sníh tady sice mizel před očima, ale kolem Výrovky ho ještě pro naše potřeby zbylo dost.
Cílem nebylo podnikat nějaké túry, ale dovzdělat se v první pomoci od velmi zkušeného záchranáře Martina Honzíka. Znovu jsme hledali zasypané kamarády v lavině, ale tentokrát k tomu přidali i kompletní postup první pomoci, případné resuscitace, zajištění tepelného komfortu a transport pryč. Sáňky z lyží byly opět hlavní pomůcka a tentokrát jsme si zkusili to i posunout o level dál a v celé skupině vytáhnout raněného cca 150 metrů 25° svahem nahoru. Vyzkoušeli jsme si zastavit krvácení z různých míst na těle, jak zafixovat a ulevit polámaným končetinám, jen podchlazení jsme naštěstí brali jen teoreticky.

Po třech dnech jsme na zbytcích sněhu sjeli a zbytek došli do Pece a přejeli na Vysočinu, kde jsme probrali další možné situace už v suchém prostředí.
Třeba jak na transport když najednou nemáš lyže nebo jak vyvázat zraněného do roviny. Celý kurz vyvrcholil když jsme ve skupinkách měli řešit se vším všudy fiktivní situace – uříznutou ruku a spadlý strom, sražení autem, pád ze střechy nebo úder bleskem kdy nás dělalo figuranty asi půlka účastníků. Stejně jako na lyžích jsem se toho spoustu naučil a vím mnohem líp co dělat v situacích do kterých všichni doufáme, že se nikdy nedostaneme.


Na Vysočině jsme zůstali, rovnou za námi přijeli guidi a čekala nás druhá pětidenní fáze. Cílem bylo vybudovat široký základ technik, abychom se později naučili rychle rozhodovat kterou v jaké situaci nejlépe využít.
Začali jsme od základů jako perfektního navázání a partner-checku, které všichni dobře známe, ale rychle jsme se dostali ke složitějším tématům, kde pro většinu z nás bylo spoustu věcí nebo alespoň detailů nových. Třeba štandování – jasně, to umím – ale! Máš třeba 3 základní způsoby jak ten štand vyvázat, musíš zohlednit jestli štanduješ ve dvou tutových nýtech nebo třech nejistých vklíněncích, myslet na limity materiálů které využiješ (dyneema, aramid, polyester …) a mít promyšleno jak budeš štand zatěžovat, kam polezeš dál atd. Ve své praxi bychom měli vždy myslet o krok nebo dva napřed a to už není zas tak easy. Už trochu složitější motání byly techniky dopomoci/záchrany nahoru (flashencuk, Strauss) a záchrana dolů – tzv. HOI.


Vyzkoušeli jsme si poprvé techniky zkráceného lano – micro pitching a short pitching, pro které je na Drátníku dobrý cvičný terén. Zajímavým zpestřením byl den na ferratě. Zajímavým v dobrém slova smyslu! Jednak se na ní dá dobře využít zkrácené lano, a pak to je zkrátka disciplína která dneska k vodění také patří a je dobré vědět co a jak. Všechno co jsme probírali jsme si po večerech trénovali na chatkách na schodišti abychom byli připraveni na metodické výstupy poslední den. Ať už jde o typy a materiály prusíků nebo některou z technik záchrany – jedna věc je to sám umět a druhá umět srozumitelně vysvětlit a naučit.
Čas vyzkoušet některé nové znalosti v praxi přišel na konci dubna, kdy jsme se potkali v Arcu. Už je to pár let co jsem tu byl naposled a většinou jsme lezli hlavně sportovní vícedélky. S těmi jsme teď ale nemohli počítat a aby to stálo za to, tak jsme byli vysíláni jen do více či méně tradičních stěn. Celkem 7 dní, vždy kolem 300 metrů lezení uspokojilo myslím všechny. Zdokonalovali jsme se v práci se dvěma lany – režim půlky vs dvojičky. Řešili organizaci na štandu. A postupně přebírali větší a větší zodpovědnost za celý průběh túry.
To znamená že výlet nezačíná navázáním pod stěnou, ale briefingem (plánováním, seznámením) ráno na kávíčce nebo pokud možno už večer předem.
Úplně stejně jako jako jsme to řešili v únoru na skialpech. Jasně, ve vyhřátém Arcu to nebyl takový hrot, ale trénujeme na Chamonix nebo Dolomity …

Tak tohle byly docela nabitá zima a jaro které do nás nasypaly znalosti, pomohli nám od úspor a přes léto si je můžeme procvičit, ale jinak máme volno a vidíme se v září na pískovcovém kurzu.