Abych nekecala, musím přiznat, že jsem se toho alpinismu také trochu zúčastnila a byla jsem ráda, že jsem mohla zase zpět na skálu… 

Vracíme se s Ondrou Haškem do basecampu z našeho beznadějného pokusu ve Štěpánce (neboli nevylezeného kopce Nurishan). Viz článek Ondry Mrklovského. “No summit”, odpovídáme jen našemu gajdíkovi. Odpadáme u večeře. Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně, že jsou silné? No nevím, ale určitě vím, že tohle nám v hlavě zůstane dlouho. Zajisté cenná zkušenost.  

Další den mám dost. Dnes bude naprostý restday, dál než k vodě nedojdu. František má už ale třetí restday v řadě, a tak mu nabíhá lezecký absťák. Přikyvuji, že zítra s ním někam vyrazím.

Shodujeme se na cestě Welcome to Crackistan. Cesta je zatím bez volného přelezu. Znám je pouze jeden přelez, a to z roku 2007, kdy byl udělán prvovýstup.

Autory jsou Britové, manželé Aaronovi. Zmiňují něco jako, že by to mohlo být 8a, ale že bude třeba klíčovou délku dojistit. Název se mi líbí, napovídá tomu, že by cesta mohla být plná spár, ale kdo ví. Na nějaké 8a si ale nevěřím. Franta ano, není tedy co řešit. „Jdeme do toho!“ Zatímco kamarádi jdou podpořit Ondru a Martina, zničené a mokré, ale živé a zdravé chlapce ze Štěpánky, my už zase balíme matroš do tahačáků. Pečlivě studujeme topo, škoda, že v rukou držíme jen starou rozmazanou fotku s rozmazanou červenou čárou uprostřed.

“V kolik budeme vstávat? Domluvíme si snídani?” 

“Tak budík na 6?” 

Jsem opravdu ráda, když se večer sejde v base campu celý tým. Kuchař nám dokonce udělá jako zákusek dort. Jediné, co nás mírně znepokojuje je předpověď počasí, která hlásí nějaké přeháňky na další den. Máme dilema, hlavně já, jsem stále trochu unavená. Ráno vstáváme. “Jdeme nebo to odložíme?” Snídaně je ready, svině pod cestou taky. Jde se na to. Nástupu dávám 10 z 10, je to celých asi 100 m. 

Tahám první délku. Pohoda, jen málem vypustím duši při tahání svině. Takhle to nepůjde, stěžuji si. Na to prostě nemám. Lézt ještě zvládám, ale shybovat v převise s nohama na tření, to už je na mě moc. František přebírá vedení, souhlasí, že toho dnes bude tahat víc on. Pokračujeme. Spára, spára a další spára. Nejprve koutová, mírně zarostlá, potom spára široká, spára tenká, komín prostě vše. Soudíme ale, že ty široké se tu vyskytují až nějak moc často. Bojujeme v každé délce. Totální Ádr. Míjíme poslední polici pod pilířem.  

„Čas je dobrý, to potaháme až na pilířek, klíčová délka by měla být až někde na vršku.“, konstatuje František. 

Nechceme totiž spát zase ve visu jako tomu bylo naproti v Bloody Mary na Denbor Brakk. Naše jediné topo se skládá z dosti nekvalitní fotky s rozpitou červenou čárou uprostřed. Takže co se týče obtížnosti a délky jednotlivých délek, vše odhadujeme. S pokračováním souhlasím. Jeden širší komín v nekvalitní skále a se spoustou ptačího trusu pro Františka. Další, tentokrát dosti úzký komín s překvapivým zakončením, též pro Františka. Následuje žába jak z plakátu. Bojuji jako u život, nějak jsem si ze spodu nevšimla, že je tu skála trochu převislá, a ještě spára dost ubíhá doprava. Tělo už je skoro v křeči. Stmívá se. Nasazujeme čelovky. Pokračuje František. Žába za žábou, když v tom se to začne nějak vytrácet. Nekonečná spára přeci jen končí.  

„No, tak tohle asi bude ta klíčová délka, to už dnes nedáme. Spusť mě dolů!“ 

Co naplat, musíme tu roztáhnout postel. Zase v krásně exponované mírně převislé stěně. Alespoň je tu jeden nýt. Sundat ze sebe všechen materiál, rozvěsit ho do spáry, vymyslet kam dát svině, kam zavěsit postele a následné vaření. To vše nám zabere asi dvě hodiny. Jsme dost vyčerpaní. S vyhlídkou nočního deště nad sebe František radši dává tropiko. A jak se dozvídáme o pár hodin později, dobře dělá. Spím pod ním, ale před deštěm mě to zas tolik nekryje. Voda stéká doprostřed nafukovací portaledge. To je ale příjemná noc, naštěstí mám nový spacák Kryos, který tu přepršku zvládá. Přesto se však nemůžu dočkat vstávání. Frantu v noci zasáhl břichabol se zvracením a ani mně není dvakrát hej. Nezbývá než se po vší té námaze odebrat zase zpět do základního tábora. Slaňujeme. 

„Už je to dolů jen tři délky. Ale teda úplnej Ádr tady.“, konstatuji. 

„No to jo.“ 

„No ale vylez si v Ádru deset těžkejch spár za jeden den!“ 

Asi tak si teď po předchozím dni připadáme. Jsem ráda, že cestou neusnu. A nekonečné slanění se sviněmi, to má každý rád. Jsme dole. Další den odpočíváme, ale je nám jasné, že v tomhle stavu cestu nenecháme. Musíme to dolézt. Potřebujeme se nějak dostat ke klíčové délce a zjistit, o co vlastně jde. 

„Když má být crux nahoře, neobejdeme to tedy?“ 

„Jo, to by asi mělo jít, šli jsme okolo na Nurishan a Ondra říkal, že tam někde kolem na hřebeni kvakeřili“, odpovídám Frantovi. 

Tak balíme útočné malé batůžky a další den ráno Zang Brakk obcházíme. Procházka po nekonečných stráních nás moc nenadchne, ale exponovaný hřebínek na konci je užívačka. Poprvé staneme na vrcholu Zang Brakku. Nacházíme zde i tutový štand. Pouštíme se do neznáma. Jedno slanění. Druhé. První pilíř. Třetí slanění. Druhý pilíř.  

„Tak, tady, to už bude ono.“ 

František se ověsí kartáčem a dalšími proprietami k vyčištění oné nepropustné délky. Zatímco provozuje výškové práce já se krčím na poličce v pololeže, poslouchám písničky a užívám si výhledy. Po dvou hodinách je hotovo. 

„Dal jsem tam dvě tutový nožovky“, hlásí poslušně Franta. 

Slaňujeme oba pod klíčovou délku a začíná boj o čistý přelez. Já se ho neúčastním, tak jen jistím, povzbuzuji a přihlížím. První pád, i s první „tutovou“ skobou. Franta končí kousek nade mnou v posledním mikro friendu. Další pokus končí podobně. Montuji tam ještě jednoho, toho nejmenšího frienda, kterého máme. Příští pokus vychází. Franta se vyčištěnou délkou prochází a já jen znavena jumaruji za ním. Následující délky ještě vůbec nejsou zadarmo. Ze slanění tedy vypadaly o dost lehčí. Traverz a shyb za žábu vystřídá koutová širočina. Následuje délka začínající Véčkem jak z Holešovic (bývalá stěna Mamut, kde byl pořádaný proslulý závod Holé spáry). Poslední užívací délku už si dává jen František, a tak znovu stane na vršku Zang Brakku. Já se krčím ve štandu a těším se zpět do base campu, na další lezení nejsou síly ani motivace. Čeká nás další dlouhé slanění. Už ale víme kudy, a tak lehce po soumraku už stojíme nohama na pevné zemi.  

I z jednoho dlouhého dne jsme pořádně zničeni, ale také šťastni, že se v cestě podařilo vylézt všechny délky volně. Navíc ještě bez vrtání dalšího postupového jištění. Náš úspěch si užíváme však jen chvíli. Ač jsem přesvědčená, že do té stěny už mě nikdo nedostane, s přicházejícími připomínkami k našemu stylu, názor měním. Všechny délky jsme sice čistě vylezli, ale ten styl? Koho by těšilo do cesty naslanit, že. 

Dvoudenní restday nám dodává dostatek sil. Musíme se vrátit pro volný přelez, hezky ground up. Věci jsou opět nachystané v tahačáku. Tentokrát táhneme jen jeden, je to výrazně lehčí. Taktiku máme jasnou. Já zkusím potahat většinu těžších spár ve spodní části, aby Františkovi zbylo dostatek sil do cruxu. Počítáme s dvoudenním výstupem. Spát je v plánu na polici uprostřed stěny a zafixovat si následné délky ke cruxu.  

Na polici dolézáme už okolo poledne (což je v porovnání s posledním pokusem zhruba o tři hodiny rychlejší). František si dává komín a pokračuji opět já. Úzký komín a širočina zakončená přesahy v převislých blocích. Druhá určitě nejtěžší délka. Naštěstí Františka po předchozí zkušenosti napadá, že si všechny potřebné friendy vytáhnu až v půlce délky, po překonání úvodní Ádr therapy. Za to jsem mu opravdu vděčná. Štand. Pokračuji již známou žábovicí. 

„Ty jo, to je nějaký těžký! Já myslela, že mi to posledně jen přišlo, jak jsem byla rozbitá!“ 

Netrvá dlouho a cvakám nýt pod klíčovou délkou. S překvapením zjišťujeme, že je teprve něco po čtvrté hodině. 

„Tak to by to mohlo teoreticky padnout za den“, zaplaví nás trocha naděje. 

Teď je to na Františkovi. Vzhledem k odjištěnosti cruxu se do toho ani nemám v plánu pouštět. Program betonovej. Založený friendy taky. V duchu si přeju, aby to klaplo hned takhle z první. Jeden řezavej bočák, druhej, nohy na tření na ničem, už jen se na tu vysokou levou nohu navalit. Aaale ne. Franta padá, něco si přej. Na skále však, kromě spousty krve, zůstávají i tři Frantova bříška.  

„To zatejpuju, to bude dobrý.“ 

Krev crčí i skrz tejpku. Chvíli rest a nějaká ta tyčinka na posilněnou. Krev příliš téct nepřestává. Naději dáváme do další vrstvy tejpky. Franta se pouští do dalšího pokusu. Padá. Další prst brečí. Ještě probíhá pár stejně úspěšných pokusů. Pomalu se začíná stmívat. Jedeme dolů na polici. Nafukujeme portaledge, vaříme nutnou večeři a usínáme s nadějí lepšího zítřka.

Pohodový budíček a po snídani příjemná rozcvička. 60 m jumarování po singlu a následných 60 m po repce (Petzl Pur line) s microtraxionem. Já s batůžkem, František s portaledgí. Prý aby se lépe odpočívalo a jistilo. Tento nápad oceňuji již před prvním pokusem. Ten vis byl opravdu nepříjemný, jsem vděčná za tu kroutící se sedačku. Trocha vteřiňáku podrží pár vrstev tejpky, Franta jde na to. Očima se ho snažím udržet na skále, ale nedaří se. Trhnutí a Franta visí kousek nade mnou. Znovu a znovu.

„Všechna ta námaha přijde vniveč kvůli pitomým protrženým bříškům.“, stěžuje si Franta.

Sedíme na portaledgi, svačíme, posloucháme nějaký český folk. Už se smiřujeme s tím, že pojedeme dolů. Po zhruba hodině se Franta vydává vybrat friendy. Nadlejzá posledního mikráče. Stále stejný program a noha ho tentokrát nezradí, posílá ho za hranu k lepším chytům. Tady už všechno výrazně lehkne. Posledních několik metrů a Franta cvaká řetěz. V podstatě můžeme slavit. Radši si to ale necháváme na později a upalujeme známou cestou na vršek. Střídáme se. Tentokrát míříme oba na vršek. Jsem tu podruhé, Franta potřetí. Poslední tyčinka, několik selfie a odhodláváme se k našemu, pravděpodobně poslednímu, slanění tohoto výletu. 

Konec pohádky, popisující první přelez cesty Welcome to Crackistan (550 m, 8a). A aby toho nebylo málo, rozhodli jsme se přelez budoucím návštěvníkům trochu zpříjemnit. František načrtnul tohle parádní topo. Naše topo se totiž skládalo z jedné rozmazané čáry na rozmazané fotce, která ale orientačně též posloužila.